Rozhodnutí o ústavní stížnosti Jiřího Kajínka, zastoupeného JUDr. Tomášem Zejdou

[Smajlík]

I.ÚS 2841/11 ze dne 07.12.2011

 

 

 

 

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

 

 

 

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem, se sídlem Murmanská 1250/5, 100 00 Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 5 T 9/2010, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 11 To 28/2011, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

 

Ústavní stížnost se odmítá.

 

Odůvodnění:

 

I.

               

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2011, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 5 T 9/2010 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 4 T 25/95. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 11 To 28/2011 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu.

               

Stěžovatel uvádí, že ve svém návrhu na povolení obnovy řízení uplatňoval zjištění, že určité části povrchu vozidla, ve kterém byli nalezeni poškození, musely přijít do kontaktu s nezakrytou rukou střelce a že tyto části vozidla jsou způsobilé nabrat a uchovat daktyloskopickou stopu a že absence nálezu jeho daktyloskopické stopy jej vyviňuje. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že konstrukce návrhu na povolení obnovy řízení je zcela chybná, neboť ignoruje skutečnost, že žádné daktyloskopické stopy nebyly nalezeny, neboť při ohledání vozidla ani nebyly hledány (str. 3, odst. 2 usnesení krajského soudu).

               

Za takovéto situace je stěžovatel přesvědčen, že ať již byla konstrukce jeho návrhu na povolení obnovy ve vztahu k daktyloskopickým stopám chybná či niko1iv, důležité je, že soud učinil zjištění, že daktyloskopické stopy hledány nebyly. To nebylo dříve známo. Známo bylo jen to, že není žádná zmínka o daktyloskopických stopách v protokolu o ohledání vozidla. Soud uvedením zjištění, že daktyloskopické stopy nebyly hledány, sám vyslovil skutečnost dříve neznámou, a to zásadního významu, kdy tato může odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Konstatováním takového zjištění soud vyjádřil, že orgány činné v trestním řízení zmařily podstatný důkaz. Bylo-li by rozhodováno o vině za současné situace, t. j. měl-li by soud povědomost o zmařeném důkazu, musel by se s touto skutečností v odůvodnění rozsudku náležitě vypořádat, neboť zmaření důkazu, který by mohl být důkazem o nevině, zakládá výrazné pochybnosti, které jdou ku prospěchu stěžovatele. Od okamžiku zjištění skutečnosti, že daktyloskopické stopy nebyly hledány, ji měl soud brát v úvahu a posoudit, zda je způsobilá odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a dospěl-li by k závěru, že návrh na povolení obnovy není důvodný, měl v odůvodnění usnesení uvést, jak posoudil své vlastní zjištění o nehledání daktyloskopické stopy a jak toto své zjištění hodnotil v kontextu se stěžovatelem uvedenými skutečnostmi a důkazy. Soud se hodnocení svého vlastního zjištění vyhnul a tím se dostal do rozporu s trestním řádem.

               

Dále stěžovatel namítá, že v průběhu veřejného zasedání navrhl důkaz výslechem pana JUDr. J. B., který obhajoval stěžovatele v původním trestním řízení. Vyslechnut měl být k tomu, zda v postavení obhájce stěžovatele žádal o vyrozumívání o termínech konání vyšetřovacích úkonů. V trestní věci stěžovatele byly v přípravném řízení provedeny výslechy a prověrka výpovědi tehdy obviněného J. Ď. bez vyrozumění a tudíž bez přítomnosti stěžovatelova obhájce, přičemž J. D. byl jedním z klíčových svědků. Krajský soud tento výslech neprovedl s tím, že takovýto důkaz je bezvýznamný, avšak stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší soud ve svém usnesení sp zn. 5 Tz 37/2001 uvedl, že namítané pochybnosti ohledně žádostí obhájce o vyrozumívání o úkonech trestního řízení nejsou nijak prokázány, avšak kdyby se následně zjistilo, že některé z dosud provedených důkazů byly zmíněným způsobem zkresleny či opatřeny a provedeny v rozporu se zákonem, měl by být podán návrh na obnovu řízení. Stěžovatel sice připouští, že JUDr. B. opakovaně v hlavním líčení uváděl, že žádal o vyrozumívání o termínech konání vyšetřovacích úkonů a je tudíž předem známo, co by ohledně žádosti o vyrozumívání v postavení svědka vypověděl, je však třeba zdůraznit, že teprve poté by se jeho tvrzení stalo důkazem, kdy dosud byl v postavení obhájce a obhájcovo tvrzení přirozeně důkazem není. S odkazem na názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení sp. zn. 4 Tz 113/2005 by se pak jednalo o nový důkaz.

               

Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

 

II.

 

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

 

III.

 

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

               

Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu, či náhradě škody.

               

Novými skutečnostmi tedy mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Zároveň nelze v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).

               

Stěžovatelova velmi svérázná argumentace obsažená v ústavní stížnosti je nesprávná, a svědčí o naprostém nepochopení výše popsaných předpokladů pro obnovu řízení. V prvé řadě stěžovatel zaměňuje zjištění nové skutečnosti s pouhou argumentační reakcí soudu na jeho návrhy. Novou skutečností ve smyslu předpokladu pro obnovu řízení může být pouze nová skutečnost vyvěrající z nějakého důkazního pramene. Jestliže obecný soud konstatoval, že daktyloskopické stopy na daném místě nebyly hledány, pak nevyslovil popis nějakého posunu ve skutkových základech případu nastalého po provedeném dokazování. Soud pouze formuloval odůvodnění svého rozhodnutí jakožto odezvu na stěžovatelovy námitky, přičemž tak učinil nad původním spisovým materiálem. Podstatou tohoto odůvodnění je pak konstatování absence nových skutečností, a nikoliv naopak, jak zcela nelogicky dovozuje stěžovatel.

               

Pokud jde o otázku vyrozumívání JUDr. J. B. o výsleších J. Ď., zde krajský soud správně poukazuje na skutečnost, že institut obnovy řízení směřuje k otázkám skutkovým a nikoliv právním. Stěžovatel sice odkazuje i na to, že Nejvyšší soud ve svém usnesení sp zn. 5 Tz 37/2001 upozornil na možnost podání návrhu na obnovu řízení, pokud by se zjistilo, že některé z dosud provedených důkazů byly tam popsaným způsobem zkresleny či opatřeny a provedeny v rozporu se zákonem, tento jeho poukaz je však bezpředmětný, neboť nic takového se nezjistilo. Pokud se stěžovatel snaží říci, že by k takovému zjištění mělo dojít právě požadovaným výslechem, tato idea je nelogická již proto, že sám připouští, že JUDr. B. by nevypověděl nic nového. Ústavní soud neshledává, že by na věc nějak dopadal stěžovatelem uváděný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 113/2005, tím spíše pak, že by svědčil o potřebnosti provedení výslechu dané osoby.

               

Závěrem je možno zdůraznit, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněna, kdy obecné soudy se se stěžovatelovým poměrně chabě podloženým návrhem řádně vypořádaly. Jakkoliv se stěžovatel snaží svoji věc místy ne zcela racionální argumentací poněkud zamlžit, faktem je, že žádné skutečnosti nebo důkazy, pro které by měla být jím požadovaná obnova povolena, obecným soudům předloženy nebyly. V souladu s tím pak bylo s jeho návrhem naloženo. Na text napadených rozhodnutí obecných soudů lze dále plně odkázat.

     

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

       

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

 

V Brně dne 7. prosince 2011

     

 

Ivana Janů, v.r.  

předsedkyně senátu

Zdroj: NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu