Kajínek: Filmaři zopakovali slavný mírovský útěk. A povedl s

[nek]

Kajínek: Filmaři zopakovali slavný mírovský útěk. A povedl se jim!



Pondělí 23.08.2010 02:42

Koordinátor kaskadérů Luděk Jelen měl při natáčení filmu Kajínek klíčovou roli. Právě pod jeho vedením se totiž rodily všechny velkolepé akční scény, jako hrdinův útěk z přísně střeženého Mírova nebo zásah jednotky zakuklených ozbrojenců z Útvaru rychlého nasazení. Pokaždé, když se před kamerou někdo spouští po laně ze závratné výšky, rve se o život nebo proskakuje skleněnými dveřmi, Luděk Jelen stojí někde v pozadí…

Kajínek je na tuzemské poměry nebývale akční film. Kaskadéři a vy jako jejich koordinátor jste zřejmě dostali víc prostoru, než v českých snímcích bývá obvyklé?

Určitě, dostali jsme opravdu velký prostor. Navíc jsme měli možnost pracovat na jednotlivých scénách velmi precizně. Například na scénu rvačky, která by se v jiném filmu natočila za dvě hodiny, jsme měli celé dva dny. Řekl bych, že film jako Kajínek v české kinematografii ještě nikdy nevznikl.

To znamená i úzkou spolupráci s režisérem filmu. Jak se vám s Petrem Jáklem pracovalo?

Myslím, že se svého úkolu zhostil na jedničku. Měl naprosto jasnou vizi a přesně věděl, co od každého záběru očekává. Jasné zadání je pro přípravu a následné natáčení hodně důležité.

Absolvovali herci před natáčením nějakou fyzickou přípravu ve stylu hollywoodských „boot campů“?

Konstantin Lavroněnko tři týdny před natáčením trénoval. Posiloval ovšem už předtím, byl na tom po fyzické stránce velmi dobře. Ve filmu má spoustu scén, ve kterých dělá kliky na jednotlivých prstech, shyby... Přesto, že všechny cviky bez problému zvládal, měl na tyto sekvence také dubléra, protože některé záběry se třeba i dvacetkrát opakovaly. A dvacetkrát po sobě udělat třicet shybů by nedokázal nikdo. Ani Kajínek...


TECHNIKA VERSUS HRUBÁ SÍLA

Jednou z náročnějších scén je intenzívní rvačka mezi Kajínkem a bývalým policistou, kterého hraje Michal Dlouhý. Ve filmu trvá asi minutu - jak dlouho jste na ní pracovali?

Především bylo úžasné, že oba herci na ni začali trénovat už tři týdny před první klapkou. Bylo to pro ně hodně náročné - po každém tréninku byli oba mokří „jak dveře od chlíva”. A samotné natáčení potom trvalo dva dny, což je na české poměry velmi nadstandardní.

Co se vlastně před kamerou odehrávalo?

Celou scénu jsme pojali jako střet techniky a hrubé síly. Ve rvačce dochází ke střetu dvou různých stylů: Michal Dlouhý coby bývalý policista ovládá bojové umění, zatímco Kajínek s tváří Konstantina Lavroněnka má z vězení ohromnou fyzičku, ale chybí mu právě technika, takže jeho styl je spíš zvířecí. Rozbíjejí jeden o druhého židle, rozstřílí topení, hlavou roztříští skleněný stolek, jeden druhého prohodí skleněnými dveřmi... to byl jediný okamžik, kdy se nechali zastoupit kaskadéry. Je to taková demoliční rvačka - při natáčení jsme zdemolovali celý byt.

Počkejte - opravdu vlastním tělem rozbíjeli skutečné sklo?

To ne, výplně ve dveřích i stolku byly ze speciálního pryskyřičného skla. Do skutečného skla bych nehnal ani dubléry.


PEKLO V PANELÁKU

Zatýkání uprchlého Kajínka je jednou ze scén, která má reálný předobraz. Inspirovali jste se dokumentárními záběry policejního kameramana, který natáčel během skutečného zásahu Útvaru rychlého nasazení (URNA)?

Celou scénu jsem konzultoval s lidmi z URNA, ale pokud jde o záznam ze zásahu, veřejnost to vnímá poněkud zkresleně: samotný zásah se totiž nenatáčel, kameraman přišel na místo až ve chvíli, kdy nehrozilo žádné nebezpečí. Měli jsme tedy k dispozici pouze záběry bytu po zásahu a spoutaného Kajínka.

Kde se celá scéna natáčela?

Na studentských kolejích na Jižním Městě. Točili jsme o prázdninách, takže celá budova byla prázdná. Protože všechna poschodí tam vypadají stejně, mohli jsme natáčet v několika patrech najednou. Každé poschodí bylo připravené pro jinou část scény...

Panelák si ovšem zahrál také zvenku...

Ano, ve scéně, kdy se policisté spouštějí ze střechy za okno bytu, kde se ukrývá Kajínek. Naši kaskadéři skutečně slaňovali z okraje střechy, tedy z výšky 24 metrů, do šestého patra, kde se nacházel Kajínkův úkryt. Měli přitom na sobě kompletní výbavu zásahové jednotky.

Další policisté zároveň s tím vyrážejí dveře beranidlem. Co dalšího ještě proti filmovému Kajínkovi používají?

Zásahové rozbušky. To jsou malé granáty, které hodíte, a vyletí z nich dalších šestnáct malých granátků. Způsobí to velký rachot, světla, záblesky – má to především psychologický efekt. Také jsme vyhazovali do vzduchu okenní skla. Při téhle scéně jsme se dopracovali až na hlučnost 300 decibelů, takže celý štáb povinně musel používat ucpávky do uší.


SKOK DO PRÁZDNA

Jednou z nejefektnějších scén je skok osobního auta z mostu...

Ve scénáři bylo předepsáno, že máme zlikvidovat jednu nepohodlnou osobu, přičemž její smrt má vypadat jako nehoda. Vybrali jsme dva džípy, které na příhodném místě vytlačily auto s touto postavou ze silnice. Ve filmu jde nakonec o několik vteřin, ale přípravy trvaly velmi dlouho.

Kde se něco takového dá v Čechách natočit?

Vhodnou lokaci jsme hledali půl roku! Nakonec jsme ji objevili téměř pod nosem. V Praze na Palmovce jsme objevili nedostavěný dálniční most, ze kterého se dalo pěkně skočit.

A jak tato scéna vznikala?

Auto jsme museli speciálně upravit a během příprav jsme absolvovali spoustu tréninkových jízd na letišti v Milovicích. Problém byl v tom, že pro naprostou destrukci jsme sehnali ojeté auto, jehož motor měl těsně před smrtí, takže stěží dokázalo vyjet na kopec před oním rozestavěným mostem. Samotný záběr se nedal opakovat, všechno muselo klapnout napoprvé a natáčelo ho sedm kamer naráz.


UTEKLI JSME DOOPRAVDY

Scéna, na kterou se diváci asi těší nejvíce, je Kajínkův útěk z ostře střeženého Mírova. Natáčeli jste totiž v místech, kde se jeho útěk skutečně odehrál. Jaké bylo točit v jednom z nejtěžších českých žalářů?

Největším problémem byl nedostatek času. Komplikované akční scény, jako byla tahle, je potřeba předem nazkoušet přímo na místě, kde se má odehrávat, ale to v tomto případě, kdy jsme točili přímo na Mírově, nebylo možné. Do věznice nás poprvé pustili ve čtyři odpoledne a v devět večer se mělo začít točit. Takže během pěti hodin jsme museli celou scénu vymyslet, natahat jistící lana a vyzkoušet je, aby všechno fungovalo. Skutečný Kajínek se sice spouštěl z hradeb jen po laně, spleteném z prostěradel a provázků, ale náš kaskadér byl jištěný ještě dalšími neviditelnými lanky.

„Utíkali jste“ z Mírova stejnou trasou, jako kdysi Kajínek?

Ano, jenže od té doby tam přibyly tři zátarasy ze žiletkových ostnatých drátů, které jsme nesměli odstranit. Takže v tomto směru jsme to měli podstatně těžší. Když jsem se posléze bavil s ředitelem věznice, potvrdil mi, že jsme vlastně z Mírova doopravdy utekli, aniž bychom porušili jakékoli jejich bezpečnostní zařízení.

Překvapilo vás něco během příprav na tuto scénu?

Původně jsem si myslel, že nejtěžší na celém Kajínkově útěku bylo přeřezání mříží v jeho cele. (Čím je přeřezal, to nikdy neprozradil. V cele se sice našla diamantová struna, on ovšem tvrdí, že ji nepoužil.) Ale když jsme ve zrušené mladoboleslavské věznici později měli možnost přeříznout si doopravdy skutečnou mříž, zjistil jsem, že to jde docela snadno. Trvá necelou minutu. Další kuriózní situace nastala ve scéně se psy. Když Konstantin coby Kajínek přeskakoval první plot, měli se na něj vyřítit hlídací psi a začít zuřivě štěkat. Ti ale po celé noci byli tak unavení, že přiběhli a jenom vrtěli ocasem. Snažili jsme se je rozdrážit, já, schovaný za plotem, jsem do nich šťouchal klackem a štěkal jsem na ně, aby vyvinuli aspoň nějakou snahu...

Jaká bezpečnostní opatření provázela natáčení na Mírově?

Tak především, i když jsme natáčeli pouze zvenku, kvůli nám vystěhovali celý jeden blok vězňů. Točili jsme totiž u bloku, kde jsou zavřeni vězňové odsouzení na doživotí, vrazi a zločinci nejtěžšího kalibru, takže šlo o naši bezpečnost i o to, aby s námi nemohli nijak komunikovat. Navíc jsou kolem celé věznice rozmístěné strážní věže a když přecházíte od jedné ke druhé, vždy to musíte předem nahlásit. Jednou se mi stalo, že jsem na to zapomněl, a najednou slyším, jak na mně strážný křičí: “Stůj! Stůj!” “Co je?” ptám se, a on na to: “Nejsi nahlášený, to by tě klidně mohli zastřelit!”

A jak jste vycházeli s bachaři?

Vedení věznice nám vycházelo vstříc. Pravda, když dali souhlas k natáčení, nevěděli, do čeho se pouštějí. Nejdříve povolili vjezd na nádvoří jednomu nebo dvěma autům, nakonec jich tam přijelo šest. Řediteli vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Naproti tomu, když jsme přijeli na obhlídku do Valdic, po pěti minutách bylo jasné, že tam nenatočíme nic. Ředitel nám hned na úvod ukázal model věznice a řekl: toto si můžete vyfotografovat, potom fotoaparáty schovejte a sem dovnitř už se nikdy nedostanete... Scény z Valdic se proto natáčely v Plzni na Borech.



(zdroj: PRagency)
Zdroj: sip.denik.cz