Kajínek, konečně česká krimi. která není k smíchu

[nek]

Kajínek, konečně česká krimi. která není k smíchu



05.08.2010 - Mirka Spáčilová - Titulní strana - str. 01

Není to snadné, leč nutné: divák si musí ujasnit, že nejde na „kauzu Kajínek“, ale na film Kajínek. A ten mohl dopadnout daleko hůř – vzhledem k okolnostem od výbušné látky přes výměny tvůrců či tahanice o autorská práva až po nezkušeného režiséra. Po dlouhé době vznikla česká krimi, která přinejmenším nebudí smích.
Je však třeba zapomenout na pocity a zopakovat si tři body.

Zaprvé, nejde o dokument ani rekonstrukci případu, jen o smyšlený příběh „volně na motivy“.

Zadruhé, že se hrdina jmenuje zrovna Jiří Kajínek, se dá během podívané odmyslet.

Zatřetí, že se jeho vina zpochybňuje, není ani tak svévole autorů jako odvěký žánrový diktát. Od Monte Christa po Uprchlíka musí být zločinec nevinný či aspoň zneužitý spiknutím, jinak by diváky nevzrušoval, nezajímal, nebavil.

Zkrátka na film nelze brát soukromý morální metr. A vnímá-li se neosobně, čistě jako akční krimithriller, pak v daném žánru polistopadové éry patří k nejlepším – ač jich, pravda, moc nevzniklo.

» Pokračování na str. A4

» Pokračování ze str. 1
Akční krimi stojí a padá s řemeslem, které umějí v cizině; to režisér Petr Jákl ml. ze své hollywoodské praxe herce a kaskadéra dobře ví. „Americký“ obal, obrazově, střihově i zvukově, má už úvodní průlet dobou a jejím podsvětím včetně vražd, kdy ze zbraně coby Kajínek pálí dokonale nezúčastněný Konstantin Lavroněnko. Až deset let poté, už ve vězení, při prvním nervním setkání s advokátkou v podání civilně dospělé Tatiany Vilhelmové, se začne jeho čin relativizovat. Lavroněnko si pohrává se strachem advokátky i bachařů, má výraz usilovnosti, soustředění, vědomí elity a silné charizma – dokud nepromluví hlasem českého kolegy. Ještě slabší dabing potkal Boguslawa Lindu, jehož postava advokátčina přítele je nadto nanicovatá; naštěstí dlouho nevydrží.


Chybí velké finále

Obecně platí, že beze slov si Kajínek drží ráz světovosti: při pokusu o útěk během nočního honu na holuby či otrlé cvičné střelbě na dětské medvídky, v drsných výjevech z vězení či z mučení nahé ženy, která advokátce zařídí sice trochu kostrbatou osobní motivaci pro Kajínkovu obhajobu, leč pořád lepší, než kdyby jen propadla jeho kouzlu či naivní víře ve spravedlnost.

Také druhý útěk je zručně nasnímán včetně davu hokejových fanoušků a rvačky řádně „natvrdo“, bez obvyklé měkké přibližnosti. Totéž platí o manévrech na panelovém domě. Prostě řemeslo má Kajínek slušné: netváří se ani chudě úsporně, ani přepjatě umělecky, galerce ponechává věrný slovník. A Vladimír Dlouhý si vychutnává poslední roli s tichou úlisností.

Na druhou stranu Kajínka poškozuje pár unavených klišé: okázalé zbohatlické rekvizity, smutek utápěný ve sprše či v alkoholu, fráze typu „Tu špínu nesmyješ“ nebo „Pro takové je kulky škoda“. Útoky v nočním dešti či neschopní hrubí bachaři patří k žánrovým manýrám, ale byť divák tuší, kdo je právě v ohrožení, napětí účinkuje.

Dojem bohužel kazí tajemné politické narážky, a hlavně umolousaně rozpatlaný závěr. Kajínek totiž nemá velké finále; v tom doplácí na inspiraci realitou a padá k průměrné padesátiprocentní známce. Avšak na prvotinu pořád vypráví s přehledem, nečiší z něj česká upachtěnost, a že romantizuje skutečnost? To přece dělá každý film.


Zdroj: MFDNES ON-LINE