Padli jsme si do oka

[nek]

Padli jsme si do oka



Režisér Petr Jákl

Je osmým scenáristou a pátým režisérem „svého“ filmu. „U filmu není předepsáno, co je správně a co ne, pravidla neexistují,“ říká bývalý judista a kaskadér.

Kdybyste seděl v americké soudní porotě, jak byste v případě Kajínek hlasoval?

„Nevinen.“ Nejsou důkazy, díky nimž by se dalo s jistotou říct, že to udělal.

Kajínkovi fandové věří, že by mu mohl pomoci váš film. Myslíte, že je to reálné?

Proto jsme ten film nenatáčeli. Spíš jsme chtěli, aby se lidi zamysleli nad tím, co se tady v polovině devadesátých let dělo a vlastně děje dodnes.

Jaké bylo vaše první setkání s Kajínkem?

Připadal jsem si jako ve filmu Mlčení jehňátek. Procházeli jsme ve Valdicích podzemní chodbou, jeho přivedli spoutaného do medvěda, přes okénko skoro nešlo podat si ruku. Ale po pár větách mi bylo jasné, že se s ním dá dobře mluvit, že je chytrej.

Asi je vděčný za každou návštěvu.

Nejspíš ano, jinak je na samotce. Vězeňská služba nám vyšla vstříc, my jediní k němu můžeme na návštěvy i s kamerou. A mohli jsme točit i z okna, odkud utekl. Doteď jsem nepochopil, jak to dokázal.

Připadá mi, že kdo se s Kajínkem setká, toho uhrane. Nepodlehl jste mu také?

Ten dar získávat lidi na svou stranu Kajínek určitě má, ale u mě to bývá spíš jen chvilkové. Po odjezdu z věznice si jasně uvědomím okolnosti, za jakých se do vězení dostal poprvé: spousta krádeží v bytech i jinde. Kajínek je bývalý zloděj, ale vrah nejspíš ne.

Chlubíte se tím, že vám Kajínek vyprávěl věci, které nikdy nikomu neřekl. Co třeba?

Něco, na čem jsme postavili hlavní zápletku filmu. Ale zajímavých věcí bylo plno. Mě třeba zaujalo, že za totality mu „tipaře“, který za část lupu dohazoval byty zlodějům vhodné k vykradení, dělal ředitel velkého státního podniku.

Na filmu se vystřídalo osm scenáristů a pět režisérů. Není to trochu prokleté téma?

Myslíte, že na nás byl seslán ďábel, aby nám práci zkomplikoval? Tak třeba s režisérem Ivanem Fílou byl hlavní problém ten, že přepsal náš scénář takovým způsobem, že se úplně ztratila podstata příběhu, který jsme chtěli natočit. Jeho scénář napadal skutečné osoby bez jakýchkoli důkazů, navíc se k nám začal chovat dost agresivně.

I režisérem jste se stal tak trochu „navzdory“.

Plno lidí se toho tématu bálo nebo nenašlo tu správnou cestu. Já jsem měl od začátku jasno, že chci ukázat pozadí té kauzy.

Nebylo to přílišné sousto? Do té doby jste byl judistou, hercem, kaskadérem, producentem...

Měl jsem ten film úplně přesně v hlavě. Ovšem jako režisér musíte dělat šílenou spoustu rozhodnutí, navíc jsem si vybral zahraniční herce. Takže velkofilm, velký štáb, hodně peněz, velká zodpovědnost. Ale já si to natáčení strašně užil.

Ani na chvíli vám to nepřerostlo přes hlavu?

Ze sportu jsem zvyklý mít obrovskou disciplínu. Nenechám se ničím odradit a zlomit, protože vím, že jinak je to v pytli. Ve sportu z šedesáti procent rozhoduje psychika. A pokud je režisér psychicky labilní, tak to přestanou zvládat i ti kolem. Já jsem naopak chtěl, aby všichni věděli, že kdykoli znejistí, můžou za mnou přijít a já jim dám jasnou odpověď, jak dál.

Nezdá se mi, že by na člověka při takovém vypětí ani jednou nepadl stín pochybnosti, pocit, že to nezvládá...

Asi dvakrát jsem byl vnitřně rozervanej. Na štěstí jsem se dokázal zastavit a řekl si, že takhle to nejde. U filmu není předepsáno, co je správně a co ne, pravidla neexistují. Je to umění.

Proč jste si nezahrál Kajínka vy sám?

To mě nikdy nenapadlo. Beru herectví jako koníčka, režie mě baví daleko víc.

Kdy vás napadlo, že by z Kajínka mohl být film?

Jednou po jeho útěku s tím přišel táta z hospody, kde byl s kamarády z Mohelnice, co je nedaleko Mírova. První překvapení bylo, že práva na ten film ještě nikdo neměl, ale bylo nás víc producentů, kteří měli zájem.

Těšíte se, až to budete mít všechno z krku?

Docela jo, protože ten závěr je nejhorší. Sedm měsíců ve střižně, dva měsíce jsem barvil, pět týdnů postsynchrony... dabing, zvuky, triky. Ale v jeden moment už si člověk musí říct: „Dost, je to jenom film.“

Podle čeho si Kajínek vybral zrovna vás?

Nevím přesně, nějak jsme si padli do oka.

Už je jasné, že hlavního hrdinu na premiéru nepustí. Kde film uvidí?

Promítneme ho ve vězení v Karviné.


Petr Jákl ml. (36)

Judista, kaskadér, herec, producent, režisér. Syn někdejšího bodyguarda prezidenta Václava Havla. V roce 1999, devět měsíců před olympiádou v Sydney, mu lékaři zakázali judo a pohrozili mu, že jestli bude pokračovat, skončí na vozíku. „Byl to nejhorší den mého života, brečel jsem.“ Zaťal se, na olympiádu se probojoval, skončil třináctý a s judem skončil. Od té doby se věnuje hlavně filmové produkci, absolvoval rovněž hereckou stáž v Hollywoodu, hrál například ve filmu Krysař. Je ženatý s „rosničkou“ Romanou Vítovou, mají spolu dceru.


Zdroj: TÝDEN č. 31/2010, str. 28
Autor: Lenka Nejezchlebová