Stížnost k ÚS

+ Zamítnutí Ústavní stížnosti s odůvodněním

    Tato ústavní stížnost bohužel neobsahuje dodatek, ve kterém si pan Kajínek stěžuje na to, že policie nezajistila při takto závažném trestném činu otisky prstů lidem a především na autě, ve kterém byli zavražděni podnikatel Janda a jeho ochránce Julián Pokoš, který seděl na předním sedadle vedle něj jako spolujezdec. Pachatel dle očitých svědků vražd neměl rukavice. Proč toto základní zajištění stop plzeňská policie neprovedla ?

Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 19. září 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001



    Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. září 2001 vydaným pod spisovou značkou 5 Tz 37/2001 byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele Jiřího Kajínka proti usnesení Vrchního soudu v Praze dne 23. února 1999, sp.zn. 11 to 79/98, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 4 T 25/95.

    Shora označené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 27. září 2001.

    Proti shora označenému usnesení podává stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce ústavní stížnost, maje za to, že v řízení před obecnými soudy byl porušen zákon a Nejvyšší soud, dospěl k opačnému závěru, porušil stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

    Dle názoru stěžovatele trestní řízení je nesporně aktem uplatňování státní moci. Podle článku 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat způsobem, který stanový zákon. Je-li trestní řízení vedeno v rozporu se zákonem, nastává stav, kdy je státní moc uplatňována jiným způsobem, než který zákon stanový, tedy protiústavně. V důsledku toho pak, trvá-li tento stav i v řízení před soudem, je porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť není dodržen stanovený postup, jak předpokládá ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

    Dle tvrzení stěžovatele docházelo v jeho trestní věci k porušování zákona v takové míře a takového charakteru, že toto porušování zákona zakládalo protiústavnost již rozhodnutí obecních soudů a Nejvyšší soud, ztotožniv se s názorem obecných soudů, vydal rozhodnutí, které stěžovatel považuje za protiústavní.

    V trestní věci stěžovatele docházelo opakovaně k porušování jednotlivých ustanovení trestního řádu, bylo potlačováno právo stěžovatele na obhajobu, orgány činné v trestním řízení selektovaly důkazy v neprospěch stěžovatele a dle názoru stěžovatele došlo k svévolnému hodnocení důkazů.

    Z obsahu odůvodnění rozsudku krajského soudu a usnesení vrchního soudu je patrné, že za nejdůležitější důkazy byly považovány výpovědi obžalovaných Hegedüse, Ďurčiho, svědka Vojtěcha Pokoše a svědka V.

    Pokud se týče důkazů výpověďmi obžalovaného Hegedüse, hodnoceno z hlediska jejich procesní použitelnosti, nelze než konstatovat, že zde je patrný záměr krajského soudu použít důkazy v neprospěch stěžovatele procesně vadné, a to na rozdíl od jiného obžalovaného.

    Krajský soud řešil v rozsudku použitelnost výpovědí svědka Hegedüse ve vztahu k obžalovanému Vlasákovi a dospěl k závěru, že výpověď obž. Hegedüse ze dne 11. 11. 1993 je procesně nepoužitelná (str. 46 rozsudku).

    Ve vztahu k stěžovateli krajský soud považuje však výpovědi obž. Hegedüse ze dne 10. 11. 1993 a ze dne 11. 11. 1993 za použitelné (str. 76 rozsudku).

    Výpověď obž. Hegedüse z 11. 11. 1993 ve vztahu k obž. Vlasákovi soud považoval za nepoužitelný důkaz z toho důvodu, že tuto výpověď učinil obž. Hegedüs vazebně stíhán, aniž měl obhájce. Zde nutno zdůraznit, že ve vztahu k stěžovateli se přidružoval další důvod nepoužitelnosti, stěžovatel byl stíhám jako obviněný na základě vznesení obvinění usnesením ze dne 9. 11. 1993 pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., tedy byl dán důvod nutné obhajoby, avšak obhájce byl stěžovateli ustanoven až dne 19. 11. 1993, tedy při výslechu obž. Hegedüse dne 10. 11. 1993 a dne 11. 11. 1993 obhájce stěžovatele nemohl být přítomen.

    Z uvedeného jsou patrné dva momenty - krajský soud bral v úvahu důkazy získané v rozporu se zákonem a v neprospěch stěžovatele provedl důkaz, který ve vztahu k jinému obžalovanému označil za nepoužitelný.

    Krajský soud přešel bez povšimnutí údaj, že obž. Hegedüs by vyslýchán 6x až 7x, přičemž některé jeho výslechy nebyly protokolovány (str. 66 rozsudku)

    Prokázala-li by se tato skutečnost, nezbylo by než konstatovat, že ze strany OCTŘ docházelo k nedovolenému kontaktování obžalovaného a za takového stavu by mohlo připadat v úvahu, zda nebyl na obžalovaného činěn nátlak.

    Ohledně této otázky dovoluje si stěžovatel navrhnout provedení důkazu zprávou vazební věznice, ve které byl obž. Hegedüs umístěn, k jakým datům byl obž. Hegedüs předveden či vydán orgánům činným v trestním řízení a tato data porovnat s daty plánovaných vyšetřovacích úkonů.

    Obžalovaný Ďurči byl v přípravném řízení opakovaně vyslýchán v nepřítomnosti obhájců obžalovaných. Krajský soud uzavřel, že tyto výpovědi Ďurčiho nejsou relevantní ve vztahu k obžalovaným Vlasákovi a Hegedüsovi, jejichž obhájci požádali o vyrozumívání o termínech konání vyšetřovacích úkonů, nikoli však k stěžovateli, krajský soud odůvodnil, že jeho obhájce pan doktor Bárta nepožádal o vyrozumívání, nebo alespoň taková žádost ve spisu založena není (str. 77, 78 rozsudku)

    Je možné dospět k závěru, že nevyrozumívání obhájců všech obžalovaných o termínech vyšetřovacích úkonů, konkrétně výslechů obž. Ďurčiho, mohlo být záměrným jednáním ze strany OČTŘ. Je známo, že v nepřítomnosti obhájců lze působit na vyslýchanou osobu a manipulovat s její výpovědí. Stěžovatel nedovoluje si tvrdit, že k něčemu takovému došlo, avšak nenachází pro takový postup orgánů činných v trestní řízení přijatelné vysvětlení.

    Obhájce stěžovatele opakovaně poukazoval na to, že o vyrozumívání o termínech konání vyšetřovacích úkonů žádal. Na tuto skutečnost poukazoval v postavení obhájce. Nyní stěžovatel dovoluje si navrhnout provedení důkazů výslechem pana JUDr. Jaroslava Bárty, advokáta v Plzni. Takto stěžovatel činí vycházeje z toho, že výpověď svědka o této skutečnosti je validním důkazem na rozdíl od poukazování na tuto skutečnost obhájcem, což ostatně důkazem není a v dané fázi se jedná o získání důkazů o korektnosti a zákonnosti přípravného řízení.

    Bude-li svědek pan doktor Bárta tvrdit, že žádal o vyrozumívání, těžko bude možné jeho výpověď před Ústavním soudem považovat za nevěrohodnou, a to z těchto důvodů:

    Svědek doktor Bárta bude vypovídat v postavení svědka vědom si následků nepravdivé výpovědi, navíc se bude jednat o svědka, který je advokátem, tedy nesmí pod sankcí podle stavovského předpisu vědomě soudu uvádět nepravdivé údaje, tj. svědka, který by si nepravdivou výpovědí přivodil újmu existenčního charakteru.

    Tvrzení stěžovatele podporuje skutečnost, že vyšetřovací spis je od čísla listu 2525 viditelně přečíslován, počínaje listem, kde jsou nalepeny doručenky z korespondence o vyrozumívání obhájců, nutno zdůraznit, že i pana doktora Bárty. V tomto ohledu dovoluje si stěžovatel navrhnout provedení důkazů vyšetřovacím spisem.

    Stěžovatel dále dovoluje si navrhnout provedení listinného důkazu, a to přípisem Krajského soudu v Plzni ve věci 1 Nt 354/2000, který je adresován právnímu zástupci stěžovatele a kopií plné moci ze spisu KS Plzeň sp.zn. 3 T 1/97, kterou zástupce stěžovatele získal z uvedeného spisu na Ministerstvu spravedlnosti. Z takto provedeného důkazu vyplyne, že zřejmě v Plzni není neobvyklé zapírat obhájcům jejich písemná podání.

    Svědek Vojtěch Pokoš v přípravném podání uváděl, že několikrát viděl pachatele, jehož podoba mu utkvěla v paměti, nemůže se mýlit, do smrti jej bude mít před očima (str. 36 usnesení VS).

    Svědkům z řad rodinných příslušníků svědek Pokoš tvrdil, že určitě pozná pachatele (str. 36 usnesení VS).

    Přestože svědek Pokoš v přípravném řízení akcentoval, jak si pamatuje pachatele, v rozporu s ustanovením § 93 odst.,2 tr. řádu nikdy nebyl řádně vyslechnut k jeho popisu (str. 84 rozsudku). Tuto skutečnost či spíše absenci této skutečnosti nelze vysvětlit opomenutím či neznalostí orgánů činných v trestním řízení, za situace, kdy vyšetřování závažných trestných činů bylo dozorováno Krajským státním zastupitelstvím.

    Faktu, že svědek Pokoš nebyl schopen či ochoten popsat obličej pachatele, nasvědčují identikity založené ve vyšetřovacím spisu na č.l. 4161 až 4163. Samozřejmě, že zde se věc dotýká již hodnocení důkazů samých, nicméně ani v řízení před Ústavním soudem se nelze tomuto vyhnout, neboť takové hodnocení slouží k objasnění zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, tedy osob, které reprezentují státní moc.

    Nelze přehlédnout, že svědek Pokoš, který tvrdí, že pachatele viděl opakovaně a který zdůrazňuje, že mu utkvěla jeho podoba v paměti, nebyl schopen popsat obličej pachatele ani v těch nejzákladnějších bodech. O tom svědčí absolutní rozdílnost vytvořených podob. Ve vztahu k identikitům nelze úspěšně argumentovat, že by OČTŘ mohly čerpat při jejich vytváření z jiných zdrojů, než z vytěžení svědka Pokoše. Krajský soud dospěl k závěru, že svědci z místa činu ohledně popisu pachatele nejsou spolehliví, konkrétně soud uvádí, že musel k výpovědím těchto svědků přistupovat s rezervou (str. 72, 73 rozsudku).

    Krajský soud hodnotil výpověď svědka Pokoše z hlavního líčení, ve které označil stěžovatele za pachatele a v odůvodnění rozsudku soud uváděl, jakou úvahou byl veden. Soud uvádí, že neuvěřil, že Rom by nechal uniknout trestu skutečného vraha svého bratra (str. 86 rozsudku).

    V tomto ohledu a ve vztahu k tomuto důkazu dovoluje si stěžovatel s omluvou míti za to, že soud zřejmě překročil meze svého oprávnění.

    V daném případě se již jedná o otázku ryze odbornou, neboť je třeba zjistit rysy osobnosti svědka mající vliv na jeho věrohodnost jako jedince, nikoli jako příslušníka toho kterého etnika a k tomu je legitimován znalec - psycholog, soudu pak přísluší takto opatřený důkaz hodnotit.

    V souvislosti s výpověďmi svědka Pokoše navrhoval stěžovatel provedení důkazů výslechem svědků P. K. a V. M., kteří měli být spoluvězni svědka Pokoše a před kterými se měl svědek Pokoš vyjádřit v tom smyslu, že pachatelem nebyl stěžovatel.

    Tyto důkazní návrhy byly zamítnuty, Vrchním soudem v Praze byla věc odůvodněna tím, že by se jednalo o svědectví z doslech a cit.:

    I kdyby vypověděli to, co tvrdí obžalovaný Kajínek, nebylo by to nic víc než ilustrace rozhovorů vedených na vězeňských kavalcích (str. 26, 27 usnesení VS).

    Zde si dovoluje stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, který je též zástupcem Ivana Roubala, poukázat na zcela rozdílný přístup Vrchního soudu v Praze.

    V trestní věci Ivana Roubala projednávané Městským soudem v Praze pod sp. zn. 45 T 29/98 a Vrchním soudem v Praze po sp. zn. 8 To 86/99 bylo vzato v úvahu při rozhodování o vině v neprospěch Roubala svědectví spoluvězně P.C., který vypovídal o tom, co slyšel na cele. Nutno zdůraznit, že tento svědek byl Městským soudem v Praze označen jako důležitý svědek (str. 10 rozsudku MS v Praze sp. zn. 45 T 29/98). Vrchní soud v Praze na takovém důkazu neshledal nic závadného.

    Pokud se týče zamítnutí důkazních návrhů výslechem svědků K. a M. navržených obhajobou, jedná se zcela nepochybně o postup rozporu s ustanovením článku 6 ods. 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech.

    Důkaz výpovědí svědka V. považuje krajský soud za důležitou (str. 93 rozsudku). I v případě získávání tohoto důkazu v přípravném řízení došlo k nezákonnému postupu ze strany OČTŘ, dne 16. 6. 1994 svědek V. za přítomnosti obhájců uvedl, že nezná stěžovatele, poté za neznámých okolností se téhož dne dostavil k výslechu znovu a po rozmluvě s příslušníky policie" svou výpověď změnil. O konání druhého výslechu svědka V. dne 16. 6. 1994 obhájci obžalovaných nebyli vyrozuměni (str. 68 rozsudku).

    Důkaz výpovědí svědka K. byl též získán za podobných okolností, jako tomu bylo u obž. Ďurčiho a svědka V. (str. 42, 43 rozsudku). Je třeba konstatovat, že i v tomto případě OČTŘ jednaly v rozporu se zákonem.

    Z odůvodnění rozsudku (str. 75 rozsudku) je patrné zaváhání ze strany soudu ohledně popisu skutkového děje na místě činu. V takovém případě lze souhlasit z názorem obhajoby na nezbytnost rekonstrukce, navíc nachází-li takový požadavek oporu v zákonném ustanovení, zde § 2 odst. 5 tr. řádu. V daném případě důvodné pochybnosti přetrvávají a soud je opatrně vyslovil, připouštěje možnou verzi skutkového děje uváděnou obhajobou jako možnou variantu. (str. 69, 75 rozsudku)

    Stěžovatel dovoluje si býti názoru, že neprovedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu za situace, kdy důvodné pochybnosti, ač bagatelizovány, přetrvávají, je porušením zákona a selektováním důkazů.

    Z důvodů shora uvedených dovoluje si stěžovatel navrhnout, aby Ústavní soud České republiky přijal nález, jímž usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze 19. září 2001 vydané pod sp.zn. 5 Tz 37/2001 zruší.

    V Praze dne 21. listopadu 2001

                                                                                 JUDr. T. Z.
                                                                                 v plné moci
                                                                                 Jiřího Kajínka





      






Usnesení Ústavního soudu



 IV. ÚS 662/01 

> Je věcí úvahy Nejvyššího soudu, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání; Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy zasahovat. S ohledem na skutečnost, že se jedná o mimořádný opravný prostředek, je úprava dávající Nejvyššímu soudu možnost takto postupovat ústavně akceptovatelná a je souladná i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. < Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti J. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění Dne 16. listopadu 2001 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001. Stěžovatel byl na základě plné moci ze dne 15. října 2001 zastoupen JUDr. J. B., advokátem se sídlem v Plzni. Napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch stěžovatele podal ministr spravedlnosti. Nejvyšší soud ČR doručil účastníkům řízení stížnost pro porušení zákona s tím, že se mohou k věci vyjádřit. Následně Nejvyšší soud ČR ve věci rozhodl na neveřejném zasedání, aniž by prováděl jakékoliv důkazy, a ve svém rozhodování vycházel pouze z důkazů a skutkových zjištění provedených před Krajským soudem v Plzni, jakožto soudem nalézacím. Dle názoru stěžovatele bylo tímto postupem zasaženo do jeho základních práv zaručených v čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť Nejvyšší soud ČR neměl v jeho věci rozhodovat neveřejně. Podle názoru stěžovatele lze neveřejně rozhodnout jen ve věcech jednoduchých, zpravidla procesního charakteru. V daném případě se ale jednalo o řízení zásadního významu ve věci samé, ve které i ministr spravedlnosti zpochybnil dodržování základních zásad trestního řízení před soudy I. i II. stupně. Stěžovatel dále zpochybnil, zda písemné vyjádření může nahradit osobní účast. Dle názoru stěžovatele rovněž nemůže obstát závěr, že obecné soudy provedly dostatek důkazů prokazujících vinu stěžovatele, neboť soudy musí provést i takové důkazy, které mohou takové závěry zpochybnit. Neprovedením těchto důkazů tedy byly zásadním způsobem zpochybněny závěry obecných soudů. Nejvyšší soud ČR nesplnil svoji úlohu a přezkum rozhodnutí omezil na pouhou rekapitulaci důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele. Zásah do práva na právní pomoc v řízení před soudy, zaručeného v čl. 37 odst. 2 Listiny, spatřoval stěžovatel v tom, že vyšetřovatel záměrně k některým významným procesním úkonům neobeslal jeho obhájce. S ohledem na skutečnost, že v téže věci byla podána i ústavní stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 675/01, kdy stěžovatel byl zastoupen JUDr. T. Z., byl učiněn dotaz na stěžovatele, kdo jej skutečně zastupuje při jednání před Ústavním soudem, když dle ustanovení § 29 zákona, každý může mít při jednání před Ústavním soudem jen jednoho právního zástupce. Z vyjádření stěžovatele doručeného dne 7. prosince 2001, vyplynulo, že pravým zástupcem je JUDr. J. B., a proto bylo řízení pod sp. zn. I. ÚS 675/01 usnesením ze dne 2. ledna 2002 zastaveno. Dne 8. dubna 2002 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti. Současně stěžovatel odvolal plnou moc udělenou JUDr. J. B. a udělil ji JUDr. T. Z. Doplnění ústavní stížnosti pak bylo obsahově shodné s ústavní stížností vedenou původně pod sp. zn. I. ÚS 675/01 ze dne 21. listopadu 2001. V doplnění ústavní stížnosti poukázal nový právní zástupce stěžovatele na vadnost celého trestního řízení, které dle jeho názoru neproběhlo v souladu s příslušnými právními normami, a proto bylo právo uplatňováno protiústavně. Dále dodatek ústavní stížnosti popsal konkrétní pochybení, kterých se měly orgány činné v trestním řízení v průběhu řízení dopustit. Druhý doplněk ústavní stížnosti (shodně jako doplněk ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 675/01, datovaný 28. listopadu 2001) rozšířil výčet pochybení, jichž se měly orgány činné v trestním řízení dopustit. K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Nejvyšší soud ČR, zastoupený předsedou senátu 5 Tz, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatoval, že jakékoliv dokazování se jevilo jako nadbytečné. Dále uvedl, že formu neveřejného projednání připouští ustanovení § 274 trestního řádu, a proto není možné postup v souladu s ním považovat za zásah do práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, a to tím spíše, že Nejvyšší soud ČR neprováděl žádné nové důkazy. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl. Na základě výzvy se k věci vyjádřil rovněž vedlejší účastník - ministr spravedlnosti, který plně odkázal na odůvodnění ústavní stížnosti, kterou podal v téže věci, a která byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS 597/01, a byla usnesením ze dne 29. října 2001 odmítnuta. Zmíněná ústavní stížnost rovněž směřovala proti neveřejnosti jednání Nejvyššího soudu ČR. Argumentováno pak bylo především nálezem Ústavního soudu II. ÚS 180/96, ze dne 18. června 1997, kdy byl posuzován analogický případ. Ústavní soud tehdy, i na základě judikatury Evropského soudu pro lidská práva, konstatoval, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je třeba posuzovat v celku a nikoliv jen ve vztahu k určitému stádiu soudního řízení. Ústavní soud zdůraznil, že nejde jen o to, aby byla spravedlnost vykonávána, ale též o to, aby byla vykonávána viditelně. Ústavní soud po zvážení všech předložených argumentů stěžovatele především konstatoval, že z ústavněprávního hlediska je nezbytné rozdělit posouzení případu na dvě části. Jednu tvoří posouzení výhrad stěžovatele (ale i ministra spravedlnosti) proti tomu, že Nejvyšší soud ČR rozhodoval v neveřejném zasedání, čímž měl porušit princip veřejnosti jednání za účasti toho, jehož se týká. Druhá část argumentace pak představovala de facto opakování obhajoby z trestního řízení, především námitek proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů. Pokud jde o posledně zmíněné argumenty, tedy tu část ústavní stížnosti, ve které bylo napadáno řízení před soudem I. a II. stupně, byl Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím nebyla podána v zákonem stanovené lhůtě. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, volil cestu podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona, ač souběžnému podání včasné ústavní stížnosti nic nebránilo. Avšak i pokud by stížnost takto podána byla, pak třeba připomenout, že z hlediska judikatury Ústavního soudu by nabízená argumentace nemohla obstát. Ústavní soud dal opakovaně a zřetelně najevo, že není soudem další instance, není nadřízen obecným soudům a nepřísluší mu, s výjimkou extremních případů, zasahovat do hodnocení důkazů provedeného těmito soudy, a to dokonce ani za situace, kdy by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Pokud obecné soudy respektují při svém rozhodování podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily, není v pravomoci Ústavního soudu takové hodnocení přezkoumávat (srov. Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 1, č. 25). Jinak řečeno, tam, kde soudy pracují s fakty konkrétního případu, aniž by činily obecné a normativizující závěry, není místa pro jurisdikci Ústavního soudu. Z hlediska ústavního však nemohla být pominuta námitka stěžovatele (resp. i ministra spravedlnosti) týkající se údajného porušení práva na veřejné projednání věci, za účasti stěžovatele, ke kterému mělo dojít tím, že Nejvyšší soud ČR, jak výše uvedeno, zamítl podanou stížnost pro porušení zákona, aniž by nařídil veřejné zasedání v této věci. V této části argumentoval stěžovatel především názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 180/96, který lze zkráceně vyjádřit tak, že Nejvyšší soud ČR může v neveřejném zasedání rozhodnout toliko v případech, kdy je stížnost pro porušení zákona zamítána z formálních důvodů, resp. v těch případech, které typově spadají pod ustanovení § 240 až 244 trestního řádu. IV. senát konstatoval, že prakticky shodně bylo argumentováno v ústavní stížnosti stěžovatele P. H., kterou Ústavní soud obdržel dříve (5. listopadu 2001, sp. zn. IV. ÚS 641/01). V tomto případě IV. senát po zevrubné analýze cit. nálezu II. senátu dospěl k závěru, že nesdílí právní názory v něm uvedené a předložil věc plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska, mimo jiné i z toho důvodu, že nález II. ÚS 180/96 neobsahoval stanovisko k ústavnosti § 274, ve spojení s § 268 odst. 1 trestního řádu, tedy k úpravě, která Nejvyššímu soudu ČR umožňuje rozhodnout v neveřejném zasedání v případě, jestliže podanou stížnost zamítá. Dne 28. května 2002 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS -st.-15/02, jehož právní věta zní, že je věcí úvahy Nejvyššího soudu ČR, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání, a že Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy zasahovat. Důvody svého stanoviska pak formuloval Ústavní soud následovně: Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Ustanovení § 274 ve spojení s ustanovením § 268 odst. 1 trestního řádu za takovou výjimku považovat lze. S ohledem na skutečnost, že se jedná o projednávání mimořádného opravného prostředku ve třetím stupni, považuje plénum Ústavního soudu takovou výjimku za ústavně akceptovatelnou. Pro tento závěr svědčí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Především je možné uvést rozhodnutí ve věci K. D. B. proti Nizozemí (sp. zn. 80/1997/864/1075), které k otázce nenařízení veřejného jednání Nejvyšším soudem Nizozemského království konstatovalo, že čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy ke zřizování kasačních soudů, avšak existují-li, musí být čl. 6 Úmluvy respektován zejména v tom, že zaručí účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudu za účelem projednání jejich věcí. Způsob aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak závisí na konkrétních okolnostech případu a je nutno brát v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrál kasační soud (viz. např. Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 1997). Absence veřejného jednání v druhém a třetím stupni může být ospravedlněna charakterem konkrétního řízení, za předpokladu, že se veřejné jednání konalo v prvním stupni. Např. řízení o dovolení podat opravný prostředek nebo řízení omezená na právní posouzení věci mohou vyhovět požadavkům čl. 6 Úmluvy, i když odvolací nebo kasační soud nedá odvolávajícímu se možnost vystoupit před ním osobně (viz. např. Ekbatani proti Švédsku, 1986). Obdobně judikoval Evropský soud pro lidská práva ve věci Kremzow z roku 1993 (A 268-B), když dospěl k závěru, že pokud podle rakouského práva zkoumá Nejvyšší soud jako kasační instance v podstatě právní otázky, pak neúčast stěžovatele u takového jednání nepředstavuje porušení čl. 6 odst. 1 a 3c) Úmluvy (obdobně rozhodnuto ve věci Fejde, 1991, A 212-C a ve věci Kamasinski, 1989, A-168). S ohledem na uvedené závěry pléna Ústavního soudu, odmítl IV. senát stížnost P. H., vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 641/01, jako zjevně neopodstatněnou. Pokud tedy bylo argumentováno i v této věci především tím, že postupem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno právo stěžovatele vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 96 odst. 2 Ústavy, nezbývá než odkázat na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu, tak jak byly výše uvedeny. Přesto, že stěžovatel porušení jiných základních práv či svobod nenamítal, zejména neargumentoval porušením čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani jiných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i z těchto hledisek. Konstatoval, že pro posouzení ústavnosti postupu Nejvyššího soudu ČR je relevantní též čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině a trestu soudem vyššího stupně. Tak se ovšem v případě stěžovatele stalo, navíc byl verdikt odvolacího soudu podroben ještě přezkumu Nejvyšším soudem ČR na základě mimořádného opravného prostředku. Proto ani v tomto směru nemohl Ústavní soud konstatovat porušení ústavních práv stěžovatele. Na základě výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a to dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 28. června 2002