Usnesení ÚS

Usnesení Ústavního soudu


   Ústavní soud rozhodl, že se nebude zabývat stížností ministra spravedlnosti Jaroslava Bureše v Kajínkově kauze. Jedinou oprávněnou osobou, která si může podat ústavní stížnost, je podle soudu sám Kajínek. Jeho advokát se již dříve zmínil, že pokud by stížnost nepodal ministr, zřejmě by ji podal odsouzený sám.
   Bureš si u Ústavního soudu stěžoval na to, že Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zamítl stížnost někdejšího ministra spravedlnosti Pavla Rychetského v kauze odsouzeného. Tím podle ministra porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na projednání věci.


     


   Definičním znakem ústavní stížnosti podle čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod fyzických nebo právnických osob. Takovou osobou však není ministr spravedlnosti, který vystupuje v pozici orgánu státu i při podávání stížnosti pro porušení zákona a z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod.


    Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Bureše, ministra spravedlnosti ČR, Praha 2, Vyšehradská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, takto:

    Ústavní stížnost se odmítá.

                                               Odůvodnění

    Ústavní soud obdržel dne 12. 10. 2001 ústavní stížnost ministra spravedlnosti ČR JUDr. Jaroslava Bureše, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, jímž byla v neveřejném zasedání zamítnuta jím podaná stížnost pro porušení zákona proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 11 To 79/98, vydanému v trestní věci proti J. K. Tímto usnesením Vrchního soudu v Praze bylo zamítnuto odvolání J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 4 T 25/95, jímž byl uznán vinným mimo jiné trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. f) trestního zákona, ve znění novely č. 557/1991 Sb., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu. Ústavní stížnost, podrobně věcně zdůvodněnou, podává ministr spravedlnosti s tvrzením, že Nejvyšší soud ČR projednáním stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání porušil jeho ústavně zaručené právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

    Ústavní soud [tak jak mu to ukládá ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se nejprve zabýval otázkou, zda návrh byl podán osobou k tomu oprávněnou. V tomto směru pak dospěl k závěru, že ministra spravedlnosti za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti považovat nelze.

   Podle § 27 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž je tím zákonem, který má na mysli čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR, může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace, tedy vymezení subjektů, jimž zákon oprávnění podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem přiznává, je pak stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem. Pro řízení o ústavní stížnosti je tak třeba vyjít z ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu, podle jehož odst. l písm. a) je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní stížnost tak představuje specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob, kdy aktivně legitimovaným subjektem může být uvedená osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její subjektivní základní právo nebo svoboda. Vždy tedy musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi. Tak tomu však v případě ministra spravedlnosti není, neboť jako představitele státního orgánu jej za osobu fyzickou nebo právnickou ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu považovat nelze. I když je subjektem (a to jediným), z podnětu jehož návrhu se řízení o stížnosti pro porušení zákona zahajuje (§ 266 odst. 1 trestního řádu), oprávnění podávat tento mimořádný opravný prostředek, tzv. úřední opravný prostředek, mu přísluší právě jen jako představiteli orgánu státu. Právě proto ministr spravedlnosti, jako představitel orgánu státu, plnící svou roli v oblasti veřejného práva, není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod. (Pro srovnání možno odkázat na závěry, které plénum Ústavního soudu přijalo ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS - st. 9/99.)

    Jinak vyjádřeno, definičním znakem pojmu ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu., je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob. Takovou osobou však ministr spravedlnosti není. Ministr spravedlnosti ČR, který vystupuje v pozici orgánu státu i při podávání stížnosti pro porušení zákona, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod. Na uvedeném závěru pak v dané věci nemůže nic změnit ani fakt, že řízení, z něhož napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vzešlo, bylo zahájeno k návrhu ministra spravedlnosti, podaného ve prospěch obviněného.

    Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost, aniž byly posuzovány její argumenty věcné, podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 29. října 2001