Vaše platy jsou z mých daní, páni a paní soudci

[smajlik]

Vaše platy jsou z mých daní, páni a paní soudci



Jiří Svoboda

Je zarmucující, že si tak málo publicistů, novinářů, politologů, politiků a právníků všímá stavu, který soustavně devastuje naši justici, ničí její smysl a společenskou prestiž, podlamuje důvěru veřejnosti ve spravedlnost a stává se významnou příčinou úpadku důvěry občanské společnosti ve schopnost demokratického systému vytvořit pospolitost práva a zákona.

Soudcovský stav si mylně vyložil pojem „svrchovanost zákona“ jako „svrchovanost soudců“ nad vším – nad míněním občanské společnosti, nad rozhodováním zastupitelských sborů (jejichž mandát je nepoměrně silnější, než mandát soudcovský, neboť je ve volbách cyklicky aprobován každé čtyři roky), nad rozhodováním prezidenta (jehož mandát je rovněž podstatně silnější, než mandát soudců), především však nad jakkoli definovaným zdravým rozumem.

Soudce je čuňa a má rád dětskou pornografii, která je nalezena dokonce i v jeho kanceláři. Je to podstatné? Bratři soudci rozhodují, že nikoli (což ohrozilo majestát Caliguly, když do senátu uvedl jako senátora svého koně?). Soudkyně podvádí a okrádá řadu důvěřivých spoluobčanů – bratři soudci jsou měsíce zcela nečinní a vyzývají k pokoji; její ctihodnost, paní soudkyně, nesmí být rušena z rozjímání. Po celou dobu ovšem dostává plat. Soudce přijme slib násilníka, který opakovaně loupí se zbraní v ruce, a propustí ho na svobodu. Že propuštěný slib nedodržel a zastřelil tři lidi? Co je komu po tom? Soudce z vůle boží dostal vnuknutí, že je slib přiměřený. Jsou lidé, kteří mají tak strašlivou drzost, že se dovolávají jeho odpovědnosti za nekvalifikované rozhodnutí s fatálními následky. Hádají se rodiče? Soudce dá jejich dítě do blázince. Výrok lékařů, že je dítě zcela zdravé, na soudce neudělá žádný dojem. Nemusí se nikomu zpovídat!

Vedoucí kasy v supermarketu vyhodí majitel za chybu na hodinu. Vedoucí Nejvyššího soudu neplní povinnosti, je v dlouhodobé pracovní neschopnosti, nepůsobí na sjednocování rozsudků obecných soudů – jak by také mohla, když přesně neví, co to obnáší. Nemohou ji odvolat ti, co ji jmenovali – prezident Republiky a ministerský předseda konsignací. Proč nemohou? Protože o tom, co mohou rozhodují kamarádi paní vedoucí u Ústavního soudu! Přece si kapříci nebudou vypouštět rybník. Že jsou líní a soudí jednu kausu 5 – 10 let a to u soudu každé instance jinak?! Co je komu do toho?! Oni jsou svrchovaní rozhodovat sami o tom, zda to, co dělají a jak to dělají, dělají správně.

Zdá se, že soudci postupem 90tých let věnovali mnoho času usilovnému studiu funkční základy předcházejícího systému a osvojili si jako mimořádně vhodná některá výlučná práva komunistických aparátčíků. I těch se mohl jen málokdo zeptat z jakých důvodů rozhodli tak nesmyslně, jak rozhodli. A pokud měl někdo odvahu k otázce, byl rychle poučen o její nepatřičnosti. Samoseočišťující senáty stranické kontroly, povýšené nad jakoukoli kontrolu veřejnou, patřily k přesvědčení každého komunistického aparátčíka. Jen samovyměřování si 14. a 16. platů mohou dnes ti, co přežili, soudcům tiše závidět.

Nejpovedenější na téhle soudco-totalitní taškařici je, že si mnozí z nich zcela jistě do hloubi duše myslí, že to vše se děje právem. Neuvědomují si, že jsou ve vztahu ke společnosti funkčně stejně vázáni jako svozové firmy na úklid domovního odpadu. Ani ti, ani oni nemají žádný mandát od Boha (kteréhokoli). Ti i oni slouží zákazníkům, provádějí práci, kterou si u nich občané objednávají. Kupř. vymahatelnost dluhu – jistě, žertuji, to by mě ani nenapadlo něco podobného od soudců očekávat. Soudce, ať již toho, či onoho pohlaví, má právo mne předvolat jako svědka, připravit mne o čas a nervy (již jsem pětkrát před tím vypověděl do protokolu na policii), udělit mi pořádkovou pokutu, řeknu-li, že mne ta hra už nebaví. Dlužník se mi směje, v lepším případě z lavice obžalovaných, většinou se však nedostaví vůnec. To trvá kolik? Pět, deset let? Kam si můžu stěžovat? Na lampárnu? Vezmu-li příklad analogického stavu (rovněž bez mandátu od Boha) – popelářů, nebudou-li plnit svoz odpadků na objednané a sjednané úrovni, nahradím jednu firmu jinou, popřípadě změním systém. Volitelnost soudců a zesilování účasti laické společnosti na nalézání a provádění spravedlnosti není ve vyspělém světě bez fungujících příkladů. Napadlo by snad nějaké sdružení popelářů, či sdružení železničářů, že si sami s konečnou platností budou určovat, zda budou dostávat platů 15 nebo 18, byť je i ve stoletím, ve kterém žijeme, stále jen měsíců 12. O jaké peníze se to vlastně dělí? Nějak je svou činností vyprodukovali? Někdo jim je nabídl za mimořádně kvalitně vykonanou službu? Ne, ne! Oni si rozhodují o našich penězích, které jsou nám bez naší vůle zkonfiskovány v daňových odvodech. Zatímco mám však právo požadovat po ministrech účet z jejich činnosti, dosáhnout toho, že budou za šlendrián zbaveni funkce, kritika soudního rozhodnutí, byť bylo v rozporu s cítěním, uvažováním a konvencionalizovanými normami, které zakazují zneužívání psychiatrie pro jiné účely, než striktně zdravotní (pan soudce Sládek z Prahy 8), krotké vyjádření prezidenta republiky Václava Klause je v médiích neprodleně podrobeno káravým zvedáním prstu jednoho bývalého soudce, který si snad, s ohledem na svůj věk, zcela upřímně myslí, že pravda, kterou soudce zjevuje, je přímo od Boha a ke všemu je ještě dána kabalistickým uměním, kterým my, prosťáčci nevládneme. Proč je pak ale tolik rozsudků vadných a musí je soudci různých instancí přesuzovat tak dlouho, až strany sporu podlehnou zákonům přírody a odeberou se k předkům? I to je vůle nějakého bůžka, jehož vůli soudci a soudkyně zjevují užaslé veřejnosti.

Jiří Svoboda
Filmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992). Vedoucí kabinetu Multimediální tvorby při katedře režie FAMU.


Zdroj: http://www.virtually.cz/