Výpověď Jiřího Kajínka

[nek]

Výpověď Jiřího Kajínka


u Krajského soudu v Plzni
dne 9. 5. 2005



Rád bych zde zmínil některé věci, které se za ty roky udály, nebo alespoň trochu shrnout, co se vlastně odehrálo za celou tu dobu.
Několikrát jsem četl vyjádření bývalého ministra vnitra pana Grosse, policejního prezidenta pana Koláře, také jsem četl vyjádření některých lidí z justice, kteří se strašně podivovali nad tím, co vlastně chci, že proběhl spravedlivý proces, tak jak si vůbec vymýšlím nějaké nové skutečnosti, nebo že si dovoluji vůbec zpochybnit jednání, když přece soud jednou rozhodl takto, tak to tak být musí.

Já jsem se několika lidí dotazoval, co to vlastně znamená spravedlivý proces. Vy jste samozřejmé profesionálové, vy to víte, já, jakožto řadový člověk, to vědět nemusím. Takže jsem dostal odpověď, že spravedlivý proces je to, když obě dvě strany mají stejné možnosti, říká se tomu rovnost zbraní. Já, co jsem zatím zažil, jsem zažíval podivnosti. Rovnost zbraní si představuji v tom, že jestliže navrhnu svědka, tak ho soud bude chtít vyslechnout, jestliže toho svědka navrhne státní zástupce, soud ho bude chtít vyslechnout. Já jsem se zatím setkal s tím, že to tak přesně vždy nebylo. Pokud docházelo k práci policie, tak ta z mého pohledu, samozřejmě ten je subjektivní, i když já si myslím, že je objektivní, tak můj pocit byl v drtivé většině naprosto tragický, kdy policie svědky skutečně vydírala, nutila je mluvit něco, co nebyla vůbec pravda, zneužívala institutu vazby k tomu, aby ty svědky donutila k něčemu, co nebyla pravda. Jestliže svědek řekne, já nic nevím, já s tou věcí nemám nic společného, policie ho vyslechne, tak bych řekl, že tím to má končit. Policie to ale naprosto nerespektuje a toho svědka opakovaně, desetkrát, dvacetkrát, stále navštěvuje, vyzvedává ho ze zaměstnání, opakovaně ho nutí, tlačí ho prostě do výpovědi a ten člověk říká prostě: já to nevím, já s tím nemám nic společného, a policie ho stále tlačí a tlačí. Řekl bych prostě, že ta rovnost zbraní to nemůže být, ta rovnost zbraní zde prostě není. Z toho důvodu já celou dobu od prvopočátku říkám, že prostě ten proces nebyl spravedlivý a strašně rád bych se k nějakému spravedlivému procesu dopracoval.

Jestliže jsem zatčen a obviněn z nějaké trestné činnosti, jakékoliv, mluvím-li konkrétně o našem případu, jestliže je mi kladeno za vinu, že jsem v roce 1993 v květnu měl střílet v Borských serpentinách, já toto odmítám úplně od prvopočátku, od prvního sdělení, kdy soudce při uvalování vazby sděluje toto obvinění, já říkám: „Pane soudce, vždyť toto není pravda, já s tím nemám nic společného, řekněte mi, na jakém podkladě mě obviňujete.“ Soudce mi řekne.."`Mám tady výpověď Vojtěcha Pokoše, říká, že vás poznává". Já říkám v pořádku, udělejme rekognici in nalom, vyberte pět mně podobných lidí, ať teda ten člověk přijde a ukáže na mne, pokud to bude v pořádku, označí on mne, přistoupíme ke konfrontaci. Já jsem přesvědčený, že se to prostě nestane, udělejme toto dokazování. A je mi to odmítnuto. Zkuste se sám vžít do mé pozice, kdy vy budete v této situaci a budete obviněn a budete říkat ano, já chci spolupracovat, budeme se o tom bavit, já tvrdím, že to tak není, proveďme tedy důkaz, který prokáže, že to tak je, nebo ne. Jak policie, tak státní zástupce, tak de facto soud odmítli tyto věci, vždy, vždycky to tak proběhlo. Kdyby to byla jedna jediná věc, tak můžeme říci ano, může se stát takovéto pochybení, ale v tomto případě je toho až příliš mnoho, příliš mnoho stejných na stejném podkladě, kdy policie postupuje tak, že objasňuje čistě věc, kterou si dopředu vytýčí, že prostě tento člověk bude pachatelem. Tento člověk, to jsem já, se obhajuje, já pachatelem nejsem, přineste mi důkaz, jakýkoliv důkaz, že jsem to já. Já vám mohu dokázat, že to já nejsem, když provedete tyto vyšetřovací úkony. Požádám o rekognici in nalom s všemi svědky, kteří mohou do toho případu vnést nějakou jasnost, objasnit ten případ.

Policejní vyšetřovatel se mi vysmívá, říká: co bych to dělal, já to dělat nemusím. Já říkám: promiňte, ale já jsem v pozici obviněného, jsem ve vazbě a já se nemohu nijak bránit, já nemohu dělat vůbec nic. Já mohu jen žádat, aby vy jako policista jste rozhodl o vyšetřovacím úkonu, o dokazování, které dokáže, že já tím pachatelem nejsem. Já můžu pochopit, že ten policista měl zájem na tom, abych byl pachatelem, ale on by měl snad také postupovat tak, aby se prokázalo, že tím pachatelem být nemusím. A za celou dobu se udělalo jen to, že veškeré dokazování směřovalo k tomu, že Kajínek bude pachatelem, jakákoliv moje námitka byla vždy smetená ze stolu. Jestliže na místě činu jsou dva pachatelé, jeden pachatel, to je otázka. Každý říká něco jiného. Já se k tomu vůbec nebudu vyjadřovat, to jde mimo mě. Pro mě je směrodatná jedna věc. Jednoho pachatele nebo dva pachatele prostě někdo viděl a ty lidi nějak vypovídali. Já jsem žádal policii, ať jsem s těmi lidmi konfrontován, ať jsem postavený do té pozice toho, koho budou poznávat a jestliže vzpomenu třeba jen přímo svědky Brouzdu a Hofmana, dva mladí kluci, kteří viděli pachatele v krátké vzdálenosti, popsali ho do detailu v ten samý den. Víme, už jsme tady zaslechli, jak to proběhlo, vy to víte ze spisu, byl proveden jeden identikit, který zmizel, byl proveden druhý identikit, v pořádku. Nebudeme se zabývat tím, jestli jsem tam byl já nebo ne, to poznávání bylo na mě. Jde o to, že oba tito svědci nějak vypovídali, něco říkali a oni oba dva říkali, že viděli pachatele, viděli náramek, viděli prsten a tak dále a říkají, jak byl člověk oblečen, všechno popíšou. Když těmto oběma svědkům policie předložila fotografie, Brouzda říká, nepoznávám vůbec nikoho, Hofman říká, nepoznávám nikoho, ale tady ten člověk by to mohl být. Ukáže údajně na moji fotografii. Nebudu už vůbec rozebírat, jak byly tyto věci provedeny, že u toho nebyl advokát, nebo kdo u toho vlastně byl, jak to bylo udělané, o tom vůbec nebudu mluvit.

Já mám svoje zkušenosti, kdy mne policie požádala o rekognici podle fotografií, dali přede mne deset, dvanáct fotografií, já jsem řekl nikoho nepoznávám. Vyšetřovatel vytáhne dvě fotografie a řekne: tyhlety nepoznáváte? Já řeknu, vy mně ale navádíte. On na to, no, ale já to musím zkusit. No jestli se takto postupuje normálně, tak já se musím dál ptát a opět musím říci, kde je skutečně ta spravedlnost, kde je ta rovnost těch zbraní. Je to prostě podivné. A svědek Hofman měl skutečné podle policie, já tedy vycházím ze spisu, tam měl skutečně ukázat na moji fotografii. A říká k tomu ten člověk: „Nejsem si jistý, byl bych si jistý, kdybych viděl toho člověka in natura." Jestliže já jsem se toto ze spisu dozvěděl, tak požádám vyšetřovatele, ať provede rekognici in natura, aby mně mohl ten pan Hofman vidět mezi dalšíma figurama. Vyšetřovatel se mi vysměje, že to dělat nebude. Hofman o to žádá, vyšetřovatel to nechce dělat. Jak já mám mít pocit, že jde o spravedlivý proces, o spravedlivé vyšetřování?

Toto jsou věci, o kterých si nemohu z mého pohledu myslet nic jiného, než že jsou účelové. Jestliže dojde přímo k jednání u soudu, ten člověk tam přijde, jak Brouzda, tak Hofman, oba se na mě takto otočí a na vyzvání předsedy soudu oni oba řeknou, že to ten pachatel není. Tak já nevím, co mám na to říci, nikdy v životě jsem je neviděl, nejsme v žádném příbuzenském poměru, svědci, kteří jsou nikdy netrestaní. Toto mi připadá zvláštní, protože pokud moje zkušenost zatím sahá, tak jestliže jakýkoliv policista, státní zástupce, soudce, vyslýchá svědky, tak samozřejmě se zeptá, zda-li byli nebo nebyli trestaní. V pořádku.
Pro mne je ovšem podivné, jestliže svědek, který svědčí proti mně a má označovat mě jako pachatele, je naprosto důvěryhodný, přestože je trestaný, přestože v jakékoliv jiné části jednání je i přímo soudem ten svědek označený za nedůvěryhodného, že si vymýšlí, jedná podle toho, co je pro něho příhodné. V momentě, kdy vypoví proti mně, tak ten svědek je důvěryhodný. Všichni ostatní svědci, kteří řeknou cokoliv v můj prospěch, cokoliv, co by mohlo dokázat moji nevinu, tak všichni tito svědci jsou označeni za nedůvěryhodné, buďto proto, že mají kriminální minulost, nebo proto, že sice nemají kriminální minulost, ale prostě to jejich svědectví, kterým říkají: Kajínek to nebyl, tak to svědectví prostě není důvěryhodné. Důvěryhodnost je holt pro mě pojem taky zvláštní. Můj názor je prostě ten, že je to prostě nespravedlivé, pokud mluvíme o tom spravedlivém procesu.

Na tom místě činu se děly věci, které já znám ze spisu, kterým jsem měl mockrát možnost se probírat a mockrát se o tom mluvilo, kdy svědek, který říká, viděl jsem pachatele, viděl jsem mu 3-4 vteřiny do očí, poznal jsem ho podle fotografie, je to Kajínek, tento svědek je Veis, to všichni víme a nemusíme tady říkat nějaké tajnosti. Opět žádám s tímto svědkem provést rekognici in natura, konfrontaci. Policie ji neprovádí, policie se mi vysmívá, říká, my nebudeme nic dělat, my to necháme před soud. Ale jak já se mohu bránit, když je tady doba, kdy mohou do té věci vnést jasno. Policie nemá zájem. Dojde k soudu, svědek Veis přijde, postaví se před soud a říká: "Už uběhly tři roky, já si nejsem jistý, nepoznávám ho". A soudce řekne, no, a můžeme se obrátit na tu vaši původní výpověď? S tím souhlasím. A svědek řekne, no, to jsem tenkrát tak řekl, tak to tak asi bylo. A svědek je důvěryhodný tím, že mě na fotce poznal, teď ovšem, když mě vidí po třech letech ve skutečnosti poprvé v životě, říká: ne, teď ho nepoznávám. A takto je s tím svědkem zacházeno.

Těchto případů je prostě strašně moc, mohl bych pokračovat dále, např. svědek Hegedüs, škoda, kdy policie zneužila institutu vazby nehorázným způsobem, vydírala ho, ten člověk, všichni věděli, je labilní na práškách, je strašně jednoduché takového člověka donutit říkat něco, co by sám nikdy neřekl.

Když bychom vzali svědka Ďurčiho, kterého jsme tady slyšeli, nemusím to dále opakovat, to je ukázkový případ, kdy ten člověk byl vydíraný policií, byl tlačený ke zdi, přímo vím o tom, že to jsou nepřípustné praktiky, víme o tom všichni, že se to děje běžně, že je to normální záležitost, nikoho to vcelku nevzrušuje, jestliže ten svědek pak přijde k soudu a řekne: beru svoji výpověď zpět, protože jsem byl tehdy k ní donucen. A je to prezentováno tak, že svědek se mě bál. Je to prezentováno tak, že svědek se bál Kajínka, proto vzal svoji výpověď zpět, protože Kajínek seděl v soudní síni. Když se podíváme do spisu, ze zápisu musíme zjistit, že já jsem v té soudní síni ani neseděl. Když byl vyslýchán svědek Ďurči, tak já jsem v soudní síni neseděl, soudce Polák to prostě udělal tak, že já jsem tam neseděl.

Nebudu to dál komentovat, jen to uvádím jako fakt, že tak to prostě proběhlo. A potom se odvolávat na to, že Ďurči vzal výpověď zpět, protože se mě bál, když mě tam viděl, to mi připadá všechno doopravdy jako rána pod pás, protože, když já jsem tam nebyl, tak jak se mě mohl bát?

Ale já to zde říkám proto, že chci dokreslit celou tu situaci. Svědectví např. matky paní Jandové. Ta nabízela policii jako bývalá telefonistka, že je ochotná jít na rekognici v poznávání hlasů, že ona v telefonu pozná každého podle hlasu, že má mnohaletou praxi a že ona měla údajně telefonovat s člověkem, který měl zvát pana Jandu na schůzku, když měl být zastřelený. Tato paní to nabízí polici, já s tím souhlasím, žádám policii, abychom to provedli, protože se tím zase prokáže, že já jsem to po telefonu nebyl, jenže policie to zase odmítá. Policie neustále odmítá jakýkoliv úkon, který by mohl objasnit, co se v té době stalo.
Jestliže dostanu ve spise ukázku místa činu, náčrt, fotografie, z mého pohledu se nemohla ta věc technicky odehrát tak, jak je prezentovaná ve spisu. Podle mne to prostě možné není. Já neříkám, že jsem znalec, že jsem odborník na zbraně, ale říkám jednu věc, že byl jsem za nedovolené ozbrojování odsouzen, všichni víme, že jsem vlastnil větší množství zbraní, o zbraních něco trochu málo vím. Nemohu uvěřit tomu, že každý člověk, který střílí, že když bude střílet, že mu prostě jen tak z ničeho nic vypadne ze zbraně zásobník. I kdybych tomu uvěřil, každý kdo střílí, může potvrdit, že se to teoreticky stát může, ale při běžném činu se nemůže stát, aby vypadl zásobník ze zbraně. Úplně nesmyslné je, aby vypadly ze dvou zbraní najednou zrovna náhodou dva zásobníky, to mi připadá úplně nesmyslné a pochybuji o tom, že by nějaký soudní znalec někdy něco takového připustil.

Když se zde tenkrát o tom mluvilo, ten znalec říkal, no, musel bych ty zbraně vidět a tak dále. Celé je to postavené prostě na nějaké spekulaci někoho, že se to odehrálo tak , ale jak se to stalo, to já také mohu těžko posoudit. Protože to nemohu posoudit, žádal jsem od prvopočátku rekonstrukci na místě činu, aby se zjistilo, co se tam tedy odehrálo. Policie mi řekne: ano, my uděláme rekonstrukci, když vy se přiznáte. Já říkám: no, já se nepřiznám k něčemu, co jsem neudělal, já chci udělat rekonstrukci na místě činu, aby se dokázalo, že já jsem to neudělal. Policie se mi vysmívá.

Opravdu ta rovnost zbraní je asi podivná. Co víc má udělat člověk, který tvrdí, že nespáchal trestný čin, za který je obviněn, než že sám iniciativně přichází s návrhem, jak provést dokazování. A instituce, která by to měla udělat, to nedělá. Když řeknu: proč nechcete udělat tuto věc? Vždyť přece vy byste měli mít ten samý zájem na tom, aby se to dokázalo a bylo to jednoznačné. Přece když někdo někoho odsoudí na doživotí, tak by snad to dokazování mělo být jednoznačné a neměly by tam být žádné pochyby. V tomto případě já ty důkazy nevidím. Kde jsou ty důkazy, že jsem pachatelem?

Byl jsem zatčen a bylo u mě nalezeno 10-12 zbraní. V vyšetřovatel, kterého žádám, aby provedl úkony, byl jsem přesvědčen v té době, že nemohu být odsouzen za vraždu, byl jsem přesvědčen, že se vše provede a že se prokáže, že já nejsem tím pachatelem, tak vyšetřovatel se mi vysmívá s tím, že mi říká, ale vy máte tolik zbraní, že by expertiza klidně dokázala, jste zabil další lidi. Tak říkám ano, udělejme tedy expertízy a pak se budeme bavit dál. Udělají se expertízy, zjistí se, že z těch zbraní nebyl spáchán vůbec žádný trestný čin. Ne že by byl někdo zavražděn, ale že nebyl spáchán žádný trestný čin. Vyšetřovatel v ten moment se mnou jedná tím způsobem, jako že: vy jste strašně chytrej, vy jste se těch zbraní už zbavil. A když mu řeknu, že když jsem tak strašně chytrej, že bych skutečně spáchal ten trestný čin tak, jak vy ho popisujete, tak, že by mě mělo vidět tolik lidí, a takovými podivnými zbraněmi, když já vlastním zbraně, které jsou mnohem výkonnější, nejsou slyšet a tak dále, tak jsem obviněn z toho, okamžitě se dozvím: ano, Kajínek by vraždil nejraději se samopalem s tlumičem. Nikdo nemluví o tom, co říkám, že já tady argumentuji tím, že přece použít nějaké zbraně, které policie natipovala, ty zbraně se vlastně nikdy nenašly, nikdo nemá vražedné zbraně, policie je natipovalala, není dokázáno, že ten trestný čin byl skutečně spáchán zbraněmi, o kterých se mluvilo. A pokud s nimi byl spáchán, tak všichni, kdo zbraním trochu rozumí, tak ví, že jsou to ty nejhorší zbraně, které by mohl kdo použít, kdo by si mohl jen vymyslet. Zbraně, které se již rozpadají samy. Ale přesto, že se rozpadají samy, tak aby z nich vypadaly zásobníky, to možné není, protože to jsou zbraně, které mají pojistky, zespoda jsou jištěné pérama, zespoda mají zajištěné zásobníky ve zbraních. A to jsou ještě zbraně, ne jako moderní zbraně dnes, kdy se vyndá pojistka a zásobník vypadne sám, ty staré zbraně takto nefungovaly, tam zásobní sám nevypadl, museli jsme ho vytáhnout. Takže je to celé o tom, že z mého pohledu policie celou dobu bohužel ruku v ruce se státním zastupitelstvím neměla zájem provést jakýkoliv důkaz, který by mohl prokázat, že já tím pachatelem nejsem.

Vzpomeňte si jen na to, jak byl popisový pachatel jak manželkou pana Jandy Evou Jandovou, tak přítelkyní Juliána Pokoše. Obě dvě shodně vypověděly, že jim jejich manželé, přátelé řekli, že šlo o chcípáčka chudáčka šedesátikilového. Já mám vlastně celý živost sto kilo, od 18ti let. Když se podíváme na to, jak ten člověk byl popisový, už jen to samo o sobě, když jsem toto policistům říkal, vám tohleto není divné? A oni říkají, no, my tady máme jasně vytyčenou verzi.

Přijdou dva kriminalisté a oni sami otevřeně řeknou: my jsme přesvědčeni, že ty nejsi tím pachatelem, ale naši nadřízení nás tlačí k tomu, že ty jím prostě budeš. A já jim říkám, jak vy můžete sloužit, jak můžete dělat tuto práci, vy víte, že já tím pachatele nejsem a přesto tady vyrábíte důkazy, abych tím pachatelem byl. A oni mně oba řeknou, máme rodiny, když řekneme cokoli, nemáme šanci. Požádám je tedy, tak vyšetřujte alespoň poctivě, udělejte to, co já chci. A oni řeknou, my to nemůžeme udělat, my přijdeme, řekneme to nadřízeným a oni řeknou, ne, prostě Kajínek bude pachatelem, máme spoustu indicií.

Řekněte mi, kde jsou ty indicie? Vojtěch Pokoš na vás ukázal a tím to končí. Říkám, jak je to možné. Všichni víme, jak to bylo s Vojtěchem Pokošem. Vojtěch Pokoš v květnu 1993 byl postřelen. V pořádku. V zápětí na to byl obviněn z loupeže ve druhém odstavci, hrozilo mu 12 let trestu, ale on do té vazby nešel, do vazby šel až v prosinci 1993. V ten moment byl obviněn vlastně z loupeže, ale ve třetím odstavci, tzn. hrozilo mu 15 let trestu. Celou tu dobu byl Vojtěch Pokoš na svobodě. Byl, já nevím, šestkrát trestaný, na tom nezáleží. Jde o to, že on byl na svobodě, byl stíhaný vlastně za takovouhle věc. A Hegedüs, kterému vlastně hrozil maximálně dvouletý trest, už byl ve vazbě. Byl dán do vazby s tím, že v té vazbě bude a vzpomeňme si dobře, jak to bylo. Hegedüs byl ve vazbě 22 měsíců, nemohl dostat větší trest než 24 měsíců a státní zástupkyně paní Brázdová pro něj požadovala prodloužení vazby nad dva roky, přitom on nemohl být odsouzen k většímu trestu. Jestli toto není nátlakový způsob jednání, tak co potom už. Jak už si to potom mám vysvětlovat.

Pravdou je, všechna čest, soudce Polák, řekl, že to je nesmysl, a tenkrát Hegedüse propustil. To kdyby neudělal, tak už to bylo tak okaté, že nevím už, co by se na to dalo říci. Vojtěch Pokoš je dán do vazby a v ten moment je na jeho adresu řečeno, že Vojtěch Pokoš nespolupracuje s policií. Já znova žádám konfrontaci s Pokošem, rekognici in nalom, policie stále odmítá. Po roce, roce a půl, kdy advokát Bárta žádá vyšetřovatele, aby tento úkon by1 proveden, tak vyšetřovatel nakonec řekne, zeptáme se. Tak jede advokát Bárta s vyšetřovatelem Lvem, jedou za Vojtěchem Pokošem, jestli je ochotný na tuto věc přistoupit. Pokoš řekne: ne, já nic takového neudělám, protože se bojím. Vyšetřovatel Lev se usmívá a říká: vidíte, bojí se Kajínka, nechce nic takového udělat. Vojtěch Pokoš říká ne,ne,ne, já se nebojím Kajínka, já se bojím policie. Říká to přímo před advokátem Bártou. Znova se ptám, jak je to možné. Jak je možné, že se vůbec něco takového může odehrát. Říkám vyšetřovateli: proč vůbec není možné udělat rekonstrukci? My ji prostě dělat nebudeme, protože vy si něco jiného vymyslíte.

Tak tomu už člověk vůbec nerozumí. A když se ho tedy ptám, proč s Vojtěchem Pokošem nenakládají tak jako s každým jiným, tak on řekne, no my to už máme úplně jednoznačné, jedno je úplně jasné. Vojtěcha Pokoše jsme obvinili z loupeže, Vojtěch Pokoš je ve dvojím procesním postavení s vámi. Aby my jsme ho mohli stíhat, oddělíme jeho případ od vašeho, jeho výpověď tím pádem budeme moci použít. Jestliže on u soudu by chtěl říci něco jiného, tak my mu domluvíme. Naprosto otevřeně mi ten vyšetřovatel řekne do očí: necháme ho ve vazbě tak dlouho, než bude proces, a pak mu řekneme, buďto řekne proti Kajínkovi to, co jste uvedl u první výpovědi, že jste ho poznal, nebo se z té basy nedostanete ven.

Přijdeme k soudu, Vojtěch Pokoš na mě ukáže, řekne poznávám ho, je propuštěn po dvou a půlleté vazbě. Když řeknu, že je to divné, tak se mi každý vysmívá, že to je prostě náhoda, že co si to pořád vymýšlím, že jsou to nesmysly. Když řeknu, že policie postupovala skutečně protizákonně, že použila důkaz, který byl vyrobený ruku v ruce se státní zástupkyní, který byl natočený bez advokátů, byl za použití vyšetřovatelů, státní zástupkyně, Ďurči k tomu byl dotlačen, že bude vypovídat. Tento důkaz byl použit, přestože tam žádní advokáti nebyli, tak se dozvím od soudu, že je sice pravdou, že policie nepostupovala vždy správně, že je sice pravdou, že policie dokonce postupovala protizákonně, ale že my musíme policii omluvit, že policie nemá dostatek zkušeností. Vyšetřovali to lidé, kteří pracovali dvacet let u policie a oni neměli dostatek zkušeností.

Já mám pochopit to, že policie postupuje protiprávně, dokonce protizákonně. Tak to já mám pochopit! Mám pochopit, že já jsem odsouzený na doživotí na podkladě důkazů, které z mého pohlednu v žádném případě nevidím. Je zde svědectví Vojtěcha Pokoše, ale důkazy, které by jasně prokázaly, že bych měl být pachatelem, žádné nejsou. A já mám chápat prostě to, že policie postupuje protizákonně. Jestliže takto postupuje v jednom jediném případě, my nemůžeme vědět, co prováděla v těch ostatních šetřeních, v těch dokazováních.

Přece, jestliže i soud sám připustí, že policie postupovala nesprávně, tak přece mohla postupovat nesprávně a lidi opravdu nutit k výpovědím kdykoli, opakovaně, kolikrát chtěla. Pachatel z místa činu nějakou cestou odchází. V pořádku, já nevím, kterou, podle spisového materiálu měl odcházet někam k přehradě nějakou stezkou, nějakou zkratkou přes serpentiny. Tam potkal člověka, který šel s dítětem. Údajně to měl být policista nebo bývalý policista, to není podstatné. Pokud si dobře vzpomínám, tak ve spise jasně stálo, že tento člověk říká: ano, proti mně běžel nějaký člověk, dával jsem na stranu své dítě, proto jsem se mu nedíval do obličeje. Tento svědek přijde k soudu, má možnost, aby se na mě podíval a říká: ano, to bude on, když tam sedí jedinej, má ten řetěz, to bude on. Jak může říci, že to bude on, když ve výpovědi před tím říká, že se tomu člověku nedíval do obličeje, neviděl ho, viděl jen, že běžel člověk proti němu.

Takto bych mohl pokračovat pořád dál a dál, myslím, že to nemá smysl. Chci tady prostě jen říci, že to je ten proces, to je ten průběh, který s rovností zbraní a spravedlivým procesem skutečně nemá nic společného. Jestliže já jsem navrhl svědky, které jsem chtěl vyslechnout, a soud řekne, že jsou nadbytečný, soud byl prosté rozhodnutý, že svědectví Vojtěcha Pokoše je dostatečné na to, abych mohl být odsouzený na doživotí.

Tady bych rád zmínil situaci se znaleckými posudky. V tisku jsem občas četl různé názory na to, jako Kajínek si sám řekl o doživotí, Kajínek sám navrhl nové znalecké posudky. Jasně, že novináři vycházejí z různých informací, které dostávají. Já bych tedy chtěl zdůraznit, že z mého pohledu nebyla iniciativa pro nové znalecké posudky. Původní znalecké posudky, které vypracovali místní plzeňští znalci, jako psycholog dr. Jelen, psychiatr s psychiatričkou byli myslím lékaři z Dobřan, tak ti se se mnou setkali ve věznici na Borech jednou, dr. Jelen za mnou přišel dvakrát. Vypracovali nějaký znalecký posudek, který byl předložen soudu. Před soudem ti znalci vystoupili, přímo předseda senátu pan Polák se jich zeptal na nějaké nejasnosti, které měl. Oni mu všechny nejasnosti sdělili, všechno bylo vysvětleno. Na dotaz, jestliže já budu uznán vinným, z jejich pohledu jaký ti znalci považují rozsudek za správný, přijatelný jak vzhledem k mé osobě, tak vzhledem k prognóze. Znalci se jednoznačně vyjádřili. Dostali dvě nabídky, jestli 12-15, nebo 15-25 let nebo doživotí. Znalci jasně řekli, že pokud bych měl být tím pachatelem této vraždy, takže oni se přiklánějí k té první možnosti, že bych měl být odsouzen k 12-15ti letům, že všechno ostatní je v mém případě nesmysl. Vycházeli z toho, jaký udělali znalecký posudek. Já jsem nežádal žádný nový posudek, pro mě nový posudek nebyl o čem. Tento posudek jasně říkal, nešlo o to, že Kajínek je nenapravitelný, aby dostal doživotí. Návrh přišel od soudce Poláka, že on chce nový posudek. Já to říkám jen proto, že když ten návrh přišel, tak já jsem se mu ale nebránil. Soudce Polák navrhl nový posudek, že bude revize posudku, já jsem s tím souhlasil s tím, že mi bylo řečeno, že budu dva tři měsíce, měsíc, podle potřeby znalců umístěn v psychiatrickém zařízení, kde budu zkoumán soudními znalci ústavními, kteří potom vydají objektivnější znalecký posudek. Souhlasil jsem s tím, říkal jsem ano, proč ne. Ti znalci, pokud budou mít možnost mě zkoumat tři měsíce, musejí přijít ještě s lepším posudkem v můj prospěch, nemohou přijít s horším.

Došlo tedy k tomu, že byl nařízen nový znalecký posudek a já jsem viděl toto. Znalci za mnou přijedou do valdické věznice, kde mě vězeňská služba předvede do místnosti, kde kolem mne stojí taková skupina dozorů, vychovatelů, kteří to sledují, všichni si myslí, že před těmi lidmi jim mám něco říkat. Čtyři znalci stojí proti mně a my jsme s vámi přišli udělat revizní znalecký posudek. Já říkám: ano, já jsem ochotný s vámi spolupracovat a jsem strašně rád, že se bude vypracovávat znalecký posudek, ale mně bylo řečeno u soudu, že to bude tak, že mě budete zkoumat dva tři měsíce ve vašem zařízení. „To my nepotřebujeme, my tady máme jasné papíry, to nám stačí.“ Já říkám, v tom případě ale nevím, proč se dělá znalecký posudek, v tom případě je naprosto nesmyslný. A tito lidé se mnou jednali naprosto arogantně, sprostě, způsobem, kdy já jsem pro ně byl vrah, co si vlastně vymýšlím, co se mi nelíbí. Když jsem dostal první otázku od psychologa, já mu říkám, ale já s tím nemám nic společného a psycholog, který je ústavním znalcem, na mě začne křičet, že co si to vymýšlím, že on to ví, že jsem to udělal.

Nezlobte se na mě, takovéto zkoumání je už tak dopředu jasně nalajnované, že já nevím, o čem se mám dopředu bavit. A mezi těmi znalci byl i dr. Hynek, který se dnes ohání tím, že když on byl posekán, tak že je potřeba ty lidi žehrat. Jednal se mnou sprostě, arogantně a vůbec ho nezajímalo, co říkám, já jsem prostě byl vrah, zrůda, která morduje lidi a tím to končilo už před tím, než jsme se vůbec začali o něčem bavit. Bavili jsem se asi hodinu v naprosto nepřátelském prostředí, nesmyslně, nikoho to nezajímalo. Posudek je naprosto stejný jako ten původní, akorát změnili závěrečnou část, že Kajínek je nenapravitelný, je potřeba, aby už vůbec mezi nás nepřišel. To jak byl vůbec tento posudek vypracován, jakým způsobem k tomu vůbec došlo, už to samo o sobě je něco, co nemá se spravedlností nic společného.

Když jsem byl odsouzený na doživotní trest, tak jsem se snažil oslovit mnoho institucí, nikdo se se mnou nebavil. Nějaká měsíční zákonná lhůta odpovědět na ta podání neexistovala, prostě Kajínek byl doživotní vězeň a nikdo se se mnou nebavil. Nezbývalo mi nic jiného nebo bylo to prostě tak, že bud' umřu stářím na Mírově, nebo mě zastřelí, a nebo se mi podaří utéct a bude šance, že někdo uvidí, že v tomto případě, v této celé kauze nesedí hromada věcí. Že tady není jednoznačně řečeno ano, Kajínek je vrah, Kajínek to udělal. Nic takového, normální soudný člověk, který zná celou tu problematiku, nemůže říci, že je to jednoznačné. Po mém útěku se ukázaly různé věci, ukázaly se nové skutečnosti. Netajím se tady tím, že moje důvěra v policii a justici je strašná. Pravdou je to, že když jsem před vás předstupoval před rokem, tak jsem přesto věřil v to, že váš senát bude mít chuť zjišťovat objektivní skutečnosti, že bude mít chut' zjistit, co se stalo, co se nestalo, že bude mít chuť ty lidi vyslechnout tak, jak by je vyslechnout měl, pokusil se o to samozřejmě. Vy jste samozřejmě hodnocení nějaké udělali, faktem je, že jsem jeho průběhem zklamaný. Bylo to pro mě hodně smutné, když jsem viděl to hodnocení. Celou dobu jsem vlastně nepodával žádnou námitku pro podjatost tohoto soudu, tu jsme podali vlastně až při závěrečném hodnocení, když jsme viděli, jak to řízeni proběhlo. Říkám to otevřeně tak, jak to je, možná nejsem diplomat, možná bych vám tu měl pochleboval, ale říkám to tak, jak to cítím, jak se to odehrálo, co jsem tady viděl.

Chtěl bych říci jednu pro mě dost důležitou věc, kdy došlo k natáčení různých reportáží televizí Nova. Pak proběhlo mnoho článků v novinách, různých časopisech, dokonce byla možnost viděl i pana Kronďáka, jak se choval, část národa ho mohla vidět v reportáži, jak mluvil v lese, kdy nechtěl být natáčen, kdy nechtěl přistoupit na to, když se ho tedy ptali: jak jste věděl, kde se stala vražda, jak jste to mohl vědět, když tvrdíte, že jsem tam nebyl, že jste byl doma, že vám paní Jandová zavolala v 8.00 hodin. Došlo k tomu, že pan Kadeřábek, který byl také obviňován z toho, že na tomto případě nese svoji vinu, tak ten přímo se ohradil tím, že nechal zveřejnit pravdivé informace, nebo tak nějak se to jmenovalo, kdy on nechal na internetu zveřejnit to, co podle něj je pravda a tam je další věc, kdy on tam přímo, přímo tento člověk tam mluví o panu Kronďákovi že ano, a že Kronďák byl na místě činu, že tam byl. Docela mě to zaráželo, že p. Krond'ák tenkrát nějak tvrději nevystoupil.
A já to říkám vlastně proto, že se tím dostávám k jedné velice zvláštní věci, která se mi stala. Ke mně se tam dostávaly různé informace z různých stran, dostávaly se ke mně opravdu zajímavé věci, kdy mě jednou navštívil ve valdické věznici advokát Zejda, který mi přišel sdělit návrh Vrchního státního zastupitelství. Údajně byl pozván do kanceláře na Vrchní státní zastupitelství, kde mu byl předestřen problém, kdy bylo řečeno, že pokud změní výpověd' jenom Ďurči a Hegedüs, že to je málo, že v takovém případě se tím nikdo zabývat nebude, ale že tady je reálná cesta, jak tento případ vyřešit. Bylo mi navrhnuto, abych já se přiznal k tomu, že jsem byl na místě činu, a abych dosvědčil, že na místě činu byl i major Krond'ák. Pokud to udělám, tak mi bylo slíbeno Vrchním státním zastupitelstvím, že bude vyvolán nový proces a já že z toho procesu vyjdu s pro mě přijatelnějším trestem oproti doživotnímu trestu. Toto se stalo v době, kdy jsme uvažovali o obnově řízení a ještě mě nezastupovali dr. Kubíček a Mgr. Slámová. Já jsem se tenkrát ptal pana advokáta, přece nemyslíte vážně, že se mám přiznat k něčemu, co jsem neudělal jen proto, že nedostanu doživotí a dostanu místo toho jiný trest za to, co jsem neudělal. A on mi řekl, je to návrh - přímo jmenoval státní zástupkyni - je to návrh dr. Prskavcové, která tvrdí, říká, že mají informace, že mají své zdroje, své kontakty, své zprávy, že bezpečně vědí, že na místě činu byl major Krond'ák. A že se to nedá prokázat, že to může prokázat jen ten druhý, který tam byl s ním, a že oni jsou přesvědčeni, že tím druhým jste byl vy.

Já jsem se tenkrát nad tím moc podivoval, říkal jsem pane advokáte, i kdybych já tohle řekl, jak mně může státní zastupitelství slibovat nějaký rozsudek, ten je přece věc soudu a ne státního zástupce a on říká - ten návrh je tak, že je prodiskutovaný, všechno připravený, stačí jenom, aby vy jste se přiznal, že jste to udělal, dostanete takový trest, abyste, už máte v této době za sebou vlastně deset let trestu, vy už nemůžete dostat o moc víc vlastně, udělalo by se to tak, abyste z toho vyšel tak, abyste mohl po nějakém roce odejít z vězení.

Řeknu vám, co jsem udělal, což se vám možná nebude líbit. Požádal jsem pana advokáta, ať se tedy s těmi lidmi znova sejde a ať ten rozhovor natočí s tím, že ho předložíme prezidentské kanceláři, jakým způsobem se chce celá tato kauza smést ze stolu, jakým způsobem je vlastně mně předloženo, abych se přiznal k něčemu, co jsem neudělal. Bohužel, pan doktor to odmítl s tím, že kdyby to udělal, že si vykope hrob a že by okamžitě skončil v advokacii, že to udělat nemůže. Že jediné, co může udělat, je to, že může to setkání zprostředkovat. Tak jsem to samozřejmě odmítl, protože já se přece nepřiznám k něčemu, co jsem neuděl. Chci jen říci, že pro mě na tom bylo zajímavé to, že Vrchní státní zastupitelství tvrdilo jednoznačně, že tam byli dva pachatelé, tvrdili jednoznačně, že to byl pan Krond'ák, že tam tutově byl, a oni dál říkají, že já. Jelikož já vím, že já jsem tam nebyl, tak tam tedy musel být někdo druhý.

My víme všichni ze spisu, že svědci celou dobu vypovídali o jednom muži, ale pravdou je, že oni mluví o určité části toho, co se tam odebrálo, mohlo se stát, že oni ty dva lidi vidět nemuseli, mohlo se stát cokoli, ti lidé tam mohli být při tom zahájení té střelby, tam mohli být dva, ale tito svědci přijeli až když už se tam střílelo. Prostě ta možnost tam existuje. Samozřejmě se naskýtá otázka, určitě se mě zeptáte, jak chci dokázat, že se něco takového stalo, s tím státním zastupitelstvím. To samozřejmě já nijak dokázat nemůže, já jen může říci, co se stalo, co jsem prožil. Samozřejmě pokud by byl dr. Zejda, nevím, jestli sebevrah, nebo odvážný člověk, to už si každý můžeme posoudit sám, tak by to nejspíš dosvědčil, že se to tak stalo. Pokud je zbabělec, nebo pokud chce dál vykonávat svoji funkci, nebo se bojí, že by mohl být prostě nějak perzekuován, tak to nedosvědčí. Já to jen říkám proto, že zde chci doložit, co se kolem toho odehrává.

Pokud by Kajínek byl pachatelem, byl by důkaz, že pachatelem byl, pak bychom se zde neměli vůbec o čem bavit. Mluvit o tom - tady máte otisky prstů, tady je pachová stopa, tady je zkouška DNA, tady jsou střelné zbraně, které jsou vaše - bylo by to jasné. Nic takového neexistuje, celé to odsouzení je postavené na tom, že Vojtěch Pokoš by před matkou nelhal a to je důvěryhodné svědectví. Nevím, co víc k tomu říci.

Tady jsme dvakrát slyšeli, že Vojtěch Pokoš odmítá vypovídat. Samozřejmé soud si to vysvětluje podle svého, my si to také vysvětlujeme podle svého, jaká je skutečnost, proč to tak dělá. Já to samozřejmé nebudu posuzovat, chci jenom znova říct, že dneska, když se podíváme, když jsme tu byli před rokem, tak jsme viděli natočené záběry, které předložil státní zástupce, zda je možné tak, jak tvrdil svědek, z věznice Bory vidět na místo činu. Dnes máme situaci takovou, že místo činu je naprosto zničené, nedá se již udělat rekonstrukce. Znovu chci říci, že roky a roky jsem chtěl rekonstrukci na místě činu, dnes jsme na tom tak, že ji vlastně udělat nemůžeme, protože by to už nic nedokazovalo. My už se tam vlastně ani nemůžeme podívat, protože jestli mám správnou informaci, že to místo vypadá dnes tak, že už to nejde tam prostě využít tu situaci a zkusit to prostě.

Tím chci říci, že policie udělala od prvopočátku všechno, aby zmařila skutečné stopy. Jestliže se podíváme na to, co se na místě činu odehrávalo, jak to tam probíhalo, dnes už nemá cenu opakovat: ztracený diktafon, na kterém mohl být skutečně nahraný skutečný hlas pachatele. Všichni vědí o tom, že tam ten diktafon byl, že ho tam Pokošové chtěli použít, chtěli natočit, co se tam odehrávalo. Zmizelo to, všechny ty věci, protože pan Kronďák v tom měl prsty, je to jednoznačné, co se tam odehrávalo se stopami, s nábojnicemi. Vy jste vyhodnotili psovod šel podle vás podle toho záznamu, nebudu o tom dál mluvit. Faktem je, že tady před tím soudem vystoupila hromada svědků, de facto všichni jsou označeni za nevěrohodné nebo neřekli pro vás nic důležitého, a je úplné jedno, jestli jsou v tuto chvíli kriminálníci, policisté, bývalí policisté, netrestaní lidé, důvěryhodní žurnalisté, kteří nemají žádnou vazbu na to, aby se snažili za každou cenu říct něco, co by neměli. Naopak já zde musím říci, že např. p. Klíma s Kroupou tady řekli mnohem méně, než by mohli říci, oni mohli při tomto soudu mnohem více, oni mají mnohem více informací, protože když opakovali tady některé věci, tak jim vlastně bylo vyčteno, že to nešli nahlásil, tam ten zájem skutečné byl, oni z toho byli zklamaní, protože zde mohli říci mnohem více věcí k celému tomu případu.

Víme o tom, že existují další svědci, víme o tom, že svědků, kteří by mohli prokázat, že ta situace je jiná, že já tím pachatelem nejsem, těchto svědků je víc, ale ti svědci prostě svědčit nechtějí, bojí se. Přímo říkají ano, my víme, my jsem s těmito lidmi mluvili, my se známe s těmihle lidmi, my to víme, my jsme byli přítomni tomu, když se tehdy odehrálo na májovce tohleto, ale ti svědci odmítají vypovídat. 1 když je požádáme, říkám jim: je to důležité, může se stát, že já budu ve vězení za něco, co jsem neudělal další a další roky. Dneska jsem ve vězení skoro přes jedenáct let. V mém případě se vlastně jedná o to, že já si ani nemohu podat žádost o podmínečný propuštění z vězení, protože já si mám nejdříve odsedět jedenáct let a pak ještě dvacet let, takže pro mě neexistuje žádný, že dostanete doživotí a za dvacet let si požádáte a budete propuštěn, když se budete dobře chovat a znalecké posudky řeknou, že jste slušný člověk, že vás převychovali, tak vás propustíme. V mém případě to neplatí, já jsem odkázaný na to, abych tady zemřel. Ty lidi, když jim to takto řeknu, tak řeknou, ano, my to chápeme, ale my se bojíme svědčit, my víme, co se všechno může stát, ti pachatelé jsou na svobodě, může se stát cokoliv.

Já nevím, co víc mohu ještě udělat, já vás mohu jen požádat o to, aby byla povolena obnova řízení, aby ten případ byl celý přezkoumán, od prvopočátku, aby všichni ti svědci mohli být vyslechnuti znovu, aby se mohlo ukázat, co se stalo. Ale myslím si, že za důkazní situace, za které jsem byl odsouzený, tak z mého pohledu ta situace nebyla dostatečná a jednoznačně neříká, Kajínek byl vrah. Těch variant, jak to všechno mohlo být, je prostě mnoho. U mě se, bohužel musím to tak říci, ta zásada in dubio pro reo, prostě nepoužívá, bohužel, tady nikdo nemá pochybnost, tady každý ví prostě, jak to bylo. Dokonce když slyším některé výroky, často si říkám, o čem se vlastně bavíme, proč vlastně o nějakých svědectvích? Kde jsou ty důkazy, že jsem tím pachatelem? To je to, na co se ptám. Já už vůbec nebudu mluvit znova o otiscích prstů a tak dále.
Víme všichni, že svědci uvedli, že pachatel neměl rukavice, mluvili o prstenu na ruce, o řetízku, nikdy jsem nic takového nenosil. Všichni svědci mohou říci, že jsem nikdy neměl žádné prsteny, žádné řetízky. Policie řekne, vy jste moc mazanej, vy jste si to na tu akci vzal, abyste potom mohl takto argumentovat. Víte, to už mi připadá absurdní, ale s tím vším jsem se setkával.

Já z mé pozice si myslím. že jsem udělal maximum pro to, abych tento případ připomenul, abych ukázal, že odsouzení nebylo správné, nebylo spravedlivé a bylo vyneseno na podkladě zmanipulovaného procesu. Uznávám to, že základní část manipulování začala u policie, bohužel za spolupráce státního zastupitelství. To, jak rozhodl soud, mě šokovalo. Já jsem nevěřil, že mohu být odsouzený. Skutečně jsem tomu nevěřil. Navíc za situace, kdy jsem byl ve vazební věznici, kde byl Vojtěch Pokoš, co já jsem byl ve vazební věznici PIzeň, tak on tam mezitím dvakrát také pobýval, kdy Vojtěch Pokoš sám přímo mi vzkazuje, říká: nemáš se čeho bát, neboj se, já u soudu řeknu pravdu, řeknu jak to bylo. Ty jsi tam nebyl, nemáš se čeho bát. S tím jsem šel já do soudní síně. Pro mě byl šok, když Vojtěch Pokoš ukázal na mě, protože já jsem šel do soudní síně s tím, že Pokoš přijde a řekne pravdu. Když jsem se dozvěděl další skutečnosti, jak to bylo, proč to bylo, že na to byl propuštěný, pak už to bylo všechno jasné, samozřejmě. Ale znova opakuji, několikrát mi bylo opakováno to, že Pokoš řekne pravdu, že řekne, že já jsem to nebyl, stejně pak na mě ukázal, bohužel. A na podkladě těchto důkazů jsem byl odsouzen na doživotí. Můj návrh zní tedy tak, že já vás mohu znovu požádat o to, aby byla povolena obnova řízení, nic jiného k tomu říci nemůžu.


K dotazu Mgr. Slámové uvádí:


O tom, že jsem se měl znát z borské věznice s Pokošem, jsem mluvil s advokátkou Slámovou a Kubíčkem i s advokátem dr. Zejdou. V roce 1989 jsem byl ve věznici na Borech, kde jsem byl zařazen na pracoviště, kde jsem byl tzv. cáchař, tzn. že moje práce byla pro celou tu věznici, zpracovával jsem výplaty. To je postavení vězně, který je známý všem. Já jsem byl v pozici, kdy jsem vlastně de facto dělal takovou tu nejdůležitější práci tam. Vypracovával jsem pro tu věznici celodenní výkazy, měl jsem vlastně přístup ke všem složkám těch vězňů.

Já jsem v té době byl ubytovaný v tom prostoru na tom nejhořejším patře, to byla podle mě právě ta trojka, a měl jsem celu za katrem hned tu první, protože zároveň jsem byl i jako vedoucí toho oddělení, tzv. vedoucí samosprávy tenkrát. Takže jsem všechny ty lidi, kteří byli pode mnou, vedl, oni mne znali lépe než já je. Zajímavost je na tom ta, že v té době o patro pode mnou byl Vojtěch Pokoš. Já na rovinu říkám, že já si toho nejsem tak úplně vědom, ale byl tady se mnou na té cele člověk jménem Václav Mádr z Plzně, těch plzeňáků tam tedy bylo víc, ale já jsem se dozvěděl tímto způsobem, že vlastně Vojtěch Pokoš mě znal, způsobem tím, že když jsem přijel někdy v roce 1997-8, nevím přesně, když se prostě rozhodovalo o tom procesu, a když jsem prostě přijel do plzeňské věznice, tak jsem měl možnost mluvit s tím Václavem Mádrem, který mi říká: hele, to je celý nesmysl, ten tvůj případ, protože ty se přece s Vojtěchem Pokošem znáš. Já říkám, já se s ním přece neznám, vzpomeň si, vždyť tady bylo přes tisíc lidí, potom dva a půl tisíce lidí, pak jeden a půl tisíce lidí a já jsem je všechny znal podle inventárních čísel, podle výkazů, věděl jsem, kolik jim každý měsíc vyplácím peněz, ale jako fyzicky jsem spoustu těch lidí samozřejmě nemohl znát, ale mě většinou všichni znali, protože já jsem se tam pohyboval, dával jsem jim třeba papíry apod.

Ale s tím Pokošem je zajímavá věc ta, že tenhle Václav Mádr mi říká: vždyť Vojta byl pod námi o patro níž, a já na to, že mně to ale nic neříká, já si to neuvědomuji, a Mádr mi říká, on byl pod námi, k nám na patro chodil za jedním známým, a teď jmenoval toho člověka - a říká, ten byl na našem patře a on tam pravidelně chodil a potkával tě tam, chodil kolem tebe, vídával tě tam, takže ten musel vědět, kdo jsi. Já jsem tenkrát chtěl, aby ten Václav Mádr byl vyslechnut u soudu, to soudce Polák odmítl, že to není podstatné, důležité. Znovu jsem si to ověřoval, chtěl jsem si to ověřit, abych nelhal sám sobě, abych neříkal něco, co není pravda. Kdybych měl přístup k těm papírům, našel bych si Vojtěcha Pokoše a bylo by mi to jasné, ale to dnes nemám. Ale v každém případě ten člověk mi tvrdil, že ten Pokoš tam byl a znal mě už v té době.

Možná se to dá označit jako spekulace, ale pokud to tak skutečně je, což jsem chtěl tenkrát prokázat, tak by bylo hodně podivný, kdyby mě Pokoš znal a mělo by se to všechno odehrát tak, jak je to v tom spisu. To by bylo naprosto nesmyslné, protože ten Vojtěch Pokoš, pokud by Kajínek byl Lebedou, tím šedesátipětikilovým chcípáčkem, tak ten Vojtěch Pokoš už tenkrát musel vědět, že se se mnou zná z té věznice a musel by říct hele, nazdar nebo něco. To je celé opravdu zvláštní, a nevím jestli, jak říkám, tenkrát jsme navrhovali svědectví těchto lidí a ještě tam byl jeden, ti svědci byli odmítnuti, nebyli připuštěni vůbec.

Myslím, že toto je také docela zajímavá věc a škoda, že tady pan Pokoš nechtěl vypovídat.