Vyšetřování

Kniha Josefa Klímy stojí jistě za přečtení celá. Kapitola, kterou Vám nabízím, je závažným svědectvím o průběhu vyšetřování a o praktikách plzeňské policie.

        Kapitola IX

                                               Mohla za to policie


Silnice, protažená lesem jak šedivé pravítko až k prvním domům Holoubkova poblíž Plzně, je dnes klidná jako ranvej zrušeného letiště. Dálnice převzala nekonečné kolony vozů na svá mohutná záda, a tak máme dost klidu rekonstruovat dramatický moment, k němuž došlo někdy na rozhraní léta a podzimu 1993, pár měsíců po vraždě.
"To auto muselo parkovat někde tady", vzpomíná Přemysl Vachalovský, tehdejší pracovník policejního prezidia, a hledá na travnatém pruhu mezi silnicí a lesem onen plácek. "Vraceli jsme se z Plzně, když najednou proti nám to auto vyrazilo", štráduje po silnici ve snaze připomenout si co nejvíc detailů z okamžiku, který málem nepřežil.
"Rovnou do protisměru, naprosto evidentně nás chtělo smést ze silnice. Já jel s kolegou v prvním autě, strhl jsem to jen tak tak na krajnici. Málem jsme vlítli do příkopu, ale naštěstí jsem to vybral. Dostal jsem smyk, protočil jsem hodiny a zůstal stát před přijíždějícím kamionem. Kolega v zadním autě to měl snazší, protože viděl, co se děje s námi. Ale i tak jsme z toho byli pořádně vyklepaní."
"Co to bylo za auto?" ptáme se.
"Tmavej ford s plzeňskou poznávací značkou. Ale celý espézetky jsme si v tom fofru nevšimli a vůz pak odfrčel směrem na Plzeň."

     
"Tenkrát ještě v té kauze žádný Kajínek nefiguroval", vzpomíná Přemysl Vachalovský. "Od začátku všichni cítili, že za vraždou Štefana Jandy a jeho bodyguarda stojí policie, spíš se jen nikdo nebyl schopnej orientovat v propletenci vztahů mezi vysokými policejními důstojníky v Plzni. Ale to podezření bylo velmi silné a v té době jsem dostal avízo, že nějaký plzeňský policista má důkazy k vraždě, které ve vyšetřovacím spisu chybějí.
Všechno mělo už dost dobrodružnou předehru. Nějaký podnikatel - ale Vlasák to nebyl, co si pamatuju - upozornil moje kolegy už asi čtrnáct dní před tím, že má výbušné materiály k Jandově vraždě, oni tam jeli a dorazili celí zkoprnělí. Dostali se totiž na nějaké opuštěné polní letiště, kde na ně vyrukovalo deset nebo dvanáct ostrých hochů, vypadalo to dokonce a otevřený střet. Pak se ale objevil ten podnikatel, hochy uklidnil a naznačil, že ty materiály má jeho známý, plzeňský policajt, který v Plzni nikomu nevěří, protože to tam je prorostlé válkou policajtů. A že pověřil tohohle podnikatele jako prostředníka k vyjednávání, jak ty materiály předat.
když jsme dostali z Plzně zprávu, že jsou materiály k vyzvednutí, jeli jsme tam raději čtyři ve dvou autech. V té době to navíc u nás na policejním prezidiu vřelo, rozeběhli se intriky kolem bratří Helbigů a chtěli jsme si být jistí, že to není nějaká provokačka.
Ten policista na nás čekal v Plzni na sídlišti, pořád se bál, že nás sledují a odposlouchávají, ale nakonec přeci jen mluvil. Jednak potvrdil teorii, že za Jandovou vraždou stáli policejní důstojníci, jmenoval dokonce nějakých deset, patnáct lidí, kteří v tom jeli, a nakonec nám předal audiokazetu. S důležitými nahrávkami telefonátů a rozhovorů, jak zdůrazňoval.
Ta atmosféra byla velice tísnivá, všechno vypadalo podivně, takže jsme z té výpovědi udělali hned na místě zápis a spolu s kazetou jsme to vezli do Prahy.
No - a u holoubkova na nás vyrazilo to auto.
Jen jednou jsem zažil podobnej pocit. To když běžela naplno takzvaná rumová aféra a v noci, když jsme se vraceli odněkud z konspirativní schůzky, na nás ze zadu začal najíždět vůz. Neosvětlený….."

     
Jako bumerang se po Jandově vraždě začíná vracet to, co už bylo rozehráno před ní.
Připomeňme si to ve zkratce: na straně vydíraného podnikatele Vlasáka je tou dobou oficiální policejní mašinérie, která chystá na pátek 28. května 1993 zátah na vyděrače. Na straně vyděračů jsou důstojníci, kteří nejen že Jandovi donášejí všechna předchozí Vlasákova udání, ale prozradí během soboty a neděle akci, která se na něj a na jeho dodyguardy chystá. Jsou to titíž, kteří na páteční poradě dosáhli toho, že zásah je odložen o osudné tři dny?
"Jméno policisty, který to prozradil Jandovi, je známé, prokázalo se i u soudu" 5íká bývalý ředitel zásahovky Jiří Krauzner. Mluví trochu smutně; zatímco on později seděl spolu se svým kolegou Mikešem na lavici obžalovaných za již zmíněné "ovlivňování svědků a manipulaci s důkazy" policista, který donášel vyděračům, nikdy stíhán nebyl. Zatímco Krauzner - ač obvinění zproštěn - byl po té od policie propuštěn pár hodin před tím, než dovršil požadovaný počet let, aby mohl dostat všechny výhody, policista stranící Jandovi odešel ze služby s výhodami.
"Janda se to údajně měl dovědět od policisty, ale já to nebyl", brání se bývalý major Jaroslav Kronďák, když se s ním později procházíme v lese za Plzní. Jeho oči jsou při tom neklidnější, než oči jeho vlčáka, který šmíruje řídký les kolem. Není divu; u soudu s Kajínkem proti němu vypovídali nejen kolegové, ale i sama Jandova vdova. Bez zneužití pravomoci veřejného činitele vyvázl jen díky tomu, že soud jeho vinu v tomto stání posuzovat odmítl a nikdo jiný jej potom neobžaloval.
"Ten, kdo to prozradil, poradil přece zároveň Jandovi, aby na schůzky přišel neozbrojený stejně jako jeho bodyguardi. Takže - to bych ho vlastně nechal odkráglovat!" brání se Jaroslav Kronďák poněkud nelogicky. Netuší, že téměř doslova opakuje to, na co už předtím v souvislosti s ním poukazoval Jiří Krauzner. Je to další střípek do mozaiky pochybností, ale velmi podstatný. Střelec, (nebo střelci?), který přišel na osudnou schůzku za plzeňskou věznicí. musel vědět, že vyděrači nebudou mít zbraně. Troufl by si jinak stoupnout rovnou vedle vozu a zahájit palbu na ty, kteří seděli v předu, když nemohl vědět, co udělá Vojtěch Pokoš na zadním sedadle?
Ale mohl to vědět Kajínek?
Sotva! I kdyby ho Vlasák informoval o tom, že zásah plánovaný na pondělí Jandovi někdo prozradil, nemohl mu říct, že Janda s bratry Pokošovými budou neozbrojeni, protože to jednoduše nevěděl.
"Ta akce byla prostě nedostatečně utajená", těká Jaroslav Kronďák očima ještě víc. "Provalilo se to".
"Vy jste na místě činu nebyl", říkáme mu.
"Jak bych tam mohl být?" přitakává Kronďák. "Nebyl jsem ten den ani v zaměstnání".
"Ale Jandová u soudu vypověděla, že jste ji tam odvezl. Hned po vraždě. Jak jste věděl, kde to je?"
Teď už bývalý major ztratí nervy úplně: "Vypněte tu kameru!" gestikuluje proti objektivu.
"To bylo jinak. Já vezl Jandovou z chaty," mluví tlumeným hlasem, jako by právě vyzrazoval vojenské tajemství. "Ona volala Jandovi a na mobil - a tam se ozvalo : ,Kriminální policie'…"
"Ale mobil byl v autě. Jak jste věděl, kde je auto?"
Stačí jediná věta: Kluci mi to přeci do telefonu řekli, ne?
Místo toho Kronďák znejistí ještě víc: "No, jelo se dál, pak se tam na tý křižovatce viděli světla…"
Jestli se jednou bude vědět víc o tom, co se vlastně stalo, pak by se to mohlo vědět od Kronďáka…
Vzpomínáte si ještě na poslední větu Jandy? "Neboj, tady je někde můj policajt…."
A vzpomínáte si ještě na zamaskovaného svědka u soudu? Na "Jana Nováka"? Hlavní důvod, proč nechtěl ukázat svou tvář ani svůj hlas, pojmenoval sám soud: je to totiž policista. Kolik policistů si toho osudného večera náhodně vyšláplo na procházku do Českého údolí?
A ještě jedno malé připomenutí: Když jel Janda na druhou schůzku s ¨se záhadným dr. Lebedou do Prahy, na Libeňský most, rozhodl se nakonec zůstat v Rudné v restauraci i s manželkou a se svým známým. Do Prahy poslal jen bratry Pokoše. A kdo byl ten dobrý známý? No přece major Kronďák. Tohle konstatoval přímo soud. Aniž z toho vyvodil patřičné důsledky.
"Byl jsem s Jandou asi tak stejnej kamarád, jako dalších deset, patnáct policajtů, co k němu chodili do posilovny," vykrucuje se Kronďák v lese.
Pak je to ovšem ještě horší. Jak vypoví později Jiří Krauzner: "Že jel Kronďák s Jandou na schůzku, to nebyla žádná výjimka. Stejně jako k Jandovi se přilepil i na dalšího tehdejšího významného sponzora plzeňské policie, Roberta J., který jel ve spoustě podivných kšeftíků a postavil v Trnové dráhu pro motokáry. Dokud měl peníze, jezdil s ním Kronďák jako ochranka. Pak Robertu J. peníze došly - najednou ho skřípli, najednou z něj byl zločinec.
Ale nemyslím si, že aby byl Kronďák hloupí. Měl mimo jiné na starosti pátrání po osobách a věřím, že si bratry Pokoše vedl oficiálně jako informátory, aby nikdo nemohl nic namítat. Že se znal důvěrně s Jandovou, to bylo víc než zřejmé. Po vraždě se na chvíli společně ocitli i ve vyšetřovacím týmu, který měl na krku objasňování ojasňování Jandovi vraždy.
"Vzpomínám si, že jsme spolu s Kronďákem dostal za úkol zajet do Jandovi posilovny a zjistit tam nějaké informace. Viděl jsem v zrcadle, jak zpovídá na magnetofon Jandovou a zároveň si přikládá prst k ústům, aby mlčela".
Byl to Kronďák, kdo poslal Jandu s bratry Pokošovými na jatka tím, že jim řekl, aby chodili neozbrojení - a pak vyšetřoval jejich vraždu?
Byl tady vysloven zájem na tom, aby Jandovi nebylo možné vyčíst, že z lidí ždíme peníze se zbraní v ruce? A chtěl někdo současně, aby ti tři nemohli opětovat vražednou střelbu?
Ještě jsme neřekli jednu podstatnou věc, která je rovněž ve spisech, aniž ji soud vzal v úvahu: v neděli před polednem jsou bratři Pokošové pozváni na plzeňské policejní ředitelství, prý k výslechu. Budovu opouštějí kolem poledne - a o hodinu později volá Janda Vlasákovi, že ví o akci připravované na pondělí, ale že z něj stejně peníze nedostane. kdo tam zčista jasna dva kriminálníky pozval? A proč zrovna v neděli, když podle vrchního komisaře Kadeřábka - policie nepracuje ani v pátek odpoledne?
"Soud to tehdy úplně přešel," říká Jiří Krauzner. "Prý tam byly pozváni na výslech kvůli jiné trestné činnosti…. Ale já si nemyslím, že je tem pozval Kronďák," dedukuje po chvíli.
"Nebyl ten den v práci."
Odmlčí se a pak si povzdechne. "Ale ono je to jedno. Straší referent kriminální služby Chyba, V té době celkem vlivný policista v Plzni, se s Jandovými taky dobře znal. Tykal si pak s vdovou i u soudu…"
"Vím, že tehdy ty naše plzeňské návštěvy vyvolaly na policejním prezidiu v Praze doslova hrůzu", vzpomíná Přemysl Vachalovský. "Vypadalo to totiž, že s podvodníky je jedna ruka nějakých sedmdesát procent plzeňských policejních důstojníků. Stíhat všechny? To přece nešlo."

      "Víte že Vojtěch Pokoš byl několik hodin po činu nezvěstný?"
Tuhle větu jsme v Plzni při postupném rýžování svědků zaslechli hned několikrát. Postřelený Vojtěch Pokoš zmizel jednou neznámo kam na pět hodin, pak na hodinu a půl, něco se sním prostě mezi okamžikem, kdy ho odvezli z místa činu a kdy dorazil do nemocnice, mělo dít.
Jenže záznamy o příjmu do nemocnice už po sedmi letech neexistují, protože v třiadevadesátém nevedli evidenci počítače, a sám Pokoš tuhle informaci jednoznačně popírá: "To je pitomost."
Zajímavější je druhý argument.
"Hned po vraždě jsem navrhoval, aby policie provedla u Jandy a u Pokošů domovní prohlídky. Byli přeci důvodně podezřelí z vydírání a šlo o to, zjistit důkazní materiál dřív, než ho někdo odstraní, "vzpomíná Jiří Krauzner. "Bohužel, z neznámého důvodu to nikdo neudělal, takže když pak matka Pokošů přinesla na policii kufřík, byly v něm už jen méně významné věci."
A ještě další věc: policisté vyšetřující vraždu nejenže neprovedli u tak závažného činu rekonstrukci či vyšetřovací pokus - oni neprovedli ani to, čemu se říká rekognice! Přímou konfrontaci korunního svědka Vojtěch Pokoše s Jiřím Kajínkem a dalšími figuranty, když už byl Kajínek zatčen a v podezření!
Poprvé označí Vojtěch Pokoš Jiřího Kajínka jako vraha tváří v tvář až u soudu, kde už Kajínek sedí v poutech na lavici obžalovaných. Udělá to patřičně pateticky, před zraky svých romských příbuzných - ale bohužel trochu pozdě.
Proč chybí tak zásadní úkon, jako je rekognice?
Soudce JUDr. Polák se tím v rozsudku příliš nezabývá. Ohodnotí Pokošovo vystoupení jako velmi přesvědčivé, protože je podle něj známá rodinná soudržnost romského etnika, a chybějící úkon vysvětlí po svém: Pokoš prý rekognici odmítal, protože se předtím Kajínka bál…
"Já jsem se nebál," řekne nám později Vojtěch Pokoš ve slunném podzimním odpoledni na břehu Úslavy, po jejíž hladině honí vítr barevné listí. "Nebojím se Kajínka ani teď. Ať přijde! Najdeme si nějaké místo stranou - a tam ho odstřelím jako psa! Zabil mi bráchu!"
"Tak proč nedošlo k rekognici, když jste se Kajínka nebál?" vrátíme Vojtěch od patosu spět k věcnosti.
"Já jsem trochu natahoval policajty, aby se konečně začali zabývat mým případem. Seděl jsem ve vazbě a dohromady se nic nedělo."
Nezní to tak hloupě. Pokoš je zkušený kriminálník, ví, jak hrát s policií hru "něco za něco". Je to jen otázka, zda ji nezačal hrát už dřív. Hned po vraždě…

      Hned po vraždě, ještě v době, kdy byl Vojtěch Pokoš v nemocnici, vznikly dva identikity - jak se nazývá přibližná podoba pachatele vytvořená podle popisu svědků.
"Já viděl ten, který mi ukazoval asi týden po vraždě pan Krauzner s tím, jestli toho člověka neznám, "vypráví Antonín Vlasák. "Ale ten se Kajínkovi, kterého jsem viděl později u soudu, vůbec nepodobal. Byl to spíš takový mongoloidní typ než slovanský."
Tenhle identikit jsme i po letech sehnali (viz obrazová příloha) a můžete posoudit sami, kdo z těch dvou má pravdu. Jenom na něj z nepochopitelných důvodů chybějí brýle; přitom jak Pokoš, tak svědci vypověděli, že střelec brýle měl. Ale třeba kriminalistlé jen usoudili, že se chtěl maskovat…..
"Já viděl ale ještě úplně jiný identikit, jen nevím kdo ho tehdy vytvořil," vraští čelo Jiří Krauzner. "A ten člověk na něm vypadal úplně jinak. Měl brejle, ale vlasy dlouhé, světlé, zplihlé. Spíš byl podobný mému synovi než Kajínkovi."
"Zajímavé je, že Vojtěch Pokoš nebyl nikdy tázán ani na přibližnou podobu střelce," připomíná Kajínkův tehdejší obhájce JUDr. Bárta. "Teď nemyslím obličej, ale stavbu těla, chůzi a podobně. Dohadovali se s ním o oblečení, ale jestli byl malý, velký, tlustý, hubený, to se ze spisu nedočtete."
Až po dlouhé době předložili Pokošovi záběry z pátrací relace a on identifikoval doktora Lebedu - a střelce - Jiřího Kajínka…"
"Kdy jste poznal z pátrací relace Kajínka?" ptáme se Vojtěcha Pokoše.
"Tak čtrnáct dní po vraždě."
"Ale to přeci není pravda. Bylo to rozhodně později," namítáme.
"Tak nevím," krčí rameny. "Už je to dlouho."
Nějaké dva tři měsíce po vraždě jméno Kajínek v celé kauze vůbec nefigurovalo, " tvrdí Přemysl Vachalovský. "Vyšetřování se ubíralo směrem k plzeňským policistů, otázkou jen bylo, kdo a v čem jel. To jméno se najednou vynořilo, když vyšetřování přešlo z Prahy zpátky do Plzně. Myslím, že tam se stala kardinální chyba. Měl to dál vyšetřovat někdo neutrální.
I my jsme udělali chybu. Tenkrát jsme inspekci ministra vnitra, která vyšetřuje činnost policistů, moc nevěřili. Třeba by to vzala do ruky pořádně a plzeňští policejní důstojníci by konečně začali mluvit.

      Dokonce i rozsudek připouští, že během vyšetřování došlo k řadě procesních chyb, a mnoho námitek obhajoby sice přijímá, nicméně vzápětí je zlehčuje jako nepodstatné. Svědci jsou opakovaně vyslýcháni bez přítomnosti obhájců, kriminalisté je navštěvují ve vazbě, protože někteří z nich jsou v téže době stíháni za stíháni za jinou trestnou činnost, občas lze vysledovat rozdíly mezi dřívějšími a pozdějšími výpověďmi které spíš připomínají "vhodnou úpravu" podle výpovědi jiných, než aby působily jako výsledek důkladnější policejní práce. I Ďurči v závěru své výpovědi uvádí, že "po dlouhodobém povídání s příslušníky policie jsem se rozhodl říci vše tak, jak proběhlo, a co k tomu vím….".
Některé úkony navíc provádějí policisté vztahově spjatí s jednou či druhou stranou. Vzpomeňme jen, že Jiří Krauzner, později obviněný z úzkých vztahů a Vlasákem, a Jaroslav Kronďák, kamarád Jandových, pracují společně v týmu, který má objasnit dvojnásobnou vraždu.
"Vojtěch Pokoše například v nemocnici jako první vyšetřoval policista Bouberle, který si s ním tykal," vzpomíná Jiří Krauzner. "Dokonce snad spolu chodili do školy."
"Myši" nebo "drbani". Tak se říká v policejní hantýrce kriminálníkům, s nimiž jde policie tzv. na dohodu.
"Vždycky panovala zásada, že se jim promine něco menšího, když pustí nějakou větší rybu," říká kriminalista ve výslužbě, který si nepřeje být jmenován. "ono to bylo jedno, protože do toho později tak jako tak spadli, když to byli staří kriminálníci."
V tomhle směru má plzeňská policie prostor takřka neomezený. Stíhání za jinou trestnou činnost hrozí Alexandru Hegedüsovi, který měl zprostředkovat spojení mezi vydíraným Vlasákem a "Viktorem-čističem" Kajínkem, recidivistovi Ďurčimu, který měl Kajínka do Plzně odvést, a nejvíc pochopitelně Vojtěchu Pokošovi.
"Proč se nezahájilo trestné stíhání proti Vojtěchu Pokošovi, když jsem pořád upozorňoval, že důkazů je dost?" rozčiluje se Jiří Krauzner. "U soudu se argumentovalo tím, že ve vazbě říkal spoluvězňům :,Když budu svědčit, jak policajti chtěj, zaručili mi beztrestnost'. Jenže dotyčné spoluvězně soud nevyslechl, takže se do dnes vlastně neví, jak to bylo. Až dodatečně mu napařili loupež - to za ty dva vozy, které dal Vlasák pod nátlakem Jandovi. Ale dostal jen tři roky a až u odvolacího soudu mu to zvýšili na šest a půl. Tam cítím dohodu na sto honů…."
Soud nevezme v potaz ani výpovědi dalších vězňů. Ti měli zase podle obhajoby potvrdit, že Pokoš znal Kajínka už předtím. Seděli totiž ve stejném čase na Borech a Vojtěch Pokoš prý dokonce nechával Kajínka po spoluvězních pozdravovat. Kdyby to byla pravda, byl by pak pochopitelně na místě dotaz, proč ho neidentifikoval hned po vraždě. Zvlášť když se s ním - ještě jako s dr. Lebedou - měl opakovaně scházet….

      Ten soud trval skoro tři roky, "vzpomíná Jiří Krauzner, který u něj byl jako obžalovaný. "Celkem čtyřicet osm stání. Nemůžu říct, že by doktor Polák soudil špatně. Ale soudil podle toho, co mu připravili. Vyšetřovatelé a státní zástupkyně. Byl taky v senátu jediný právník, což je podle mě u tak významného soudu absurdní. Jeden přísedící byl povoláním kovář - ten teď dělá ve Vlasákově firmě -,druhý přísedící taková starší paní, ta měla co dělat, aby neusnula.
Svědecké výpovědi podle toho občas i vypadaly. Když ta paní vyslýchala svědka, kladla mu otázky, že jsem se musel smát. Jiný svědek zas na otázku, zda poznal muže, který běžel z místa činu, odpověděl bezelstně: ,Asi ten, co tu sedí v poutech, ne?'
A když jsem se zvedl a ptal jsem se, proč nikdo nezahájí trestní stíhání Kronďáka - to zrovna Jandová potvrdila, že jim vyzradil celou akci -,řekl mi soudce, že on je tu od toho, aby soudil, a že je to věc státní zástupkyně.
Neměl pravdu. Podle zákona má konat každý, kdo se dozví o spáchání trestného činu. Ale přesto nic takového neudělali. Ani v případě vrchního komisaře Kadeřábka, který řekl, že v pátek policie nepracuje, a překazil tím celou akci. Měl dostat paragraf 159, to znamená maření úředního výkonu, a místo toho ho pak povýšili do Prahy na šéfa kriminální služby v celé republice. A staršího referenta Chybu povýšili v Plzni na Kadeřábkovo místo."

      To ale předbíháme. I když…. Už v době, kdy se vyšetřování dvojnásobné vraždy teprve rozbíhá, je v Plzni veřejným tajemství, že o Jandovu likvidaci stálo daleko ví lidí. Nejen vydíraný Vlasák a spřízněná policie.
Co třeba svázaná a zubožená nahá žena, kterou objevili náhodní chodci v lesíku nedaleko pozdějšího místa činu?
"To byla majitelka konkurenčního fitnesscentra paní C. Měli s Jandou velké spory a údajně jí to udělali Pokošové, aby ji zastrašili," vypráví plzeňský novinář, který si nepřeje zveřejnění svého jména, jelikož nechce mít problémy.
"Jenže sama nic nehlásila, jen všude roztrubovala, že si to s Jandou vyřídí po svém. V Plzni se ovšem šuškalo, že nemá zájem na žádném vyšetřování, protože je zapletená do podvodů s nadhodnocenými drahými kameny a bankovními úvěry."
A co další motiv, který nám potvrdily hned tři zdroje najednou? Jistá firma - říkejme jí netradičně IX -, v jejímž vedení figurovala Ruska se strýčkem, bývalým důstojníkem GRU (Vojenské obranné zpravodajství) , a tatínkem, pro změnu od KGB? Měla už v té době pobočky po celé republice, prováděla podezřelé finanční transakce a jedna z jejích poboček, západočeská, se zapletla i do obchodů s lehkými topnými oleji. Údajně totiž využívala cisterny pod nedalekým letištěm. Bylo to snad stejné letiště o kterém mluvil Přemysl Vachalovský? Janda měl téhle firmě shánět přes své romské známosti tzv. bílé koně pro daňové podvody…
Další, kdo měl jistě zájem, aby Janda nemluvil. A možná i výstrah jiným: pozor takhle dopadnete, nebudete-li poslušní…
Třeba bychom se lecos dozvěděli, kdyby se vysvětlila i další podivná věc: kam zmizel z místa činu diktafon který po palbě zůstal ležet u prostřílené Mazdy?
"Vidělo ho pět svědků včetně lékařky, která přijela se záchranou službou - a najednou byl pryč," kroutí hlavou Jiří Krauzner.
"Janda diktafon měl," potvrzuje Vojtěch Pokoš. "Nahrával si všechna jednání i telefonáty. I ten večer ho měl. Ale v autě ho nezapnul - proč by si taky nahrával naše rozhovory? A už ho asi nestačil zapnout…"
Kam zmizel diktafon? A co bylo na kazetě uvnitř?
"Součástí toho, co nám předal ten policista v Plzni, byla i magnetofonová kazeta," říká Přemysl Vachalovský. "Když jsme po tom incidentu u Holoubkova dorazili do Prahy, nechali jsme ji přepsat a stala se součástí spisu, který na policejním prezidiu vznikal. Ale co na ní tehdy bylo, to už si po těch letech nepamatuju."
"A co spis? Ten existuje?"
"Já se pozeptám," řekne záhadně Přemysl Vachalovský.
"Měl by. Vzpomínám si, že jsme na něj dávali pétéčko. Přísně tajné. Nebo alespoň na jeho část".
O pár dní později, když si jedeme vzpomínku na incident u Holoubkova natočit na kameru, kroutí nechápavě hlavou: "Pétéčka se skartujou až po deseti letech, ten spis by tam měl až do roku 2003 ležet. Ale neleží. Ztratil se."


zdroj: Josef Klíma Janek Kroupa
          Jiří Kajínek
          vrah, nebo oběť?