Kamenování prezidenta

[nek]

Kamenování prezidenta


Napsal Martin Stín
Thursday, 27 November 2008

I když Václav Klaus není básník, při sledování mediálních reakcí na jeho různá vystoupení proti Lisabonské smlouvě se mi vybavily verše z Hálkových Večerních písní, začínající slovy: „Nekamenujte proroky….“ Myslím, že pan prezident má štěstí, že u nás neplatí právo šarí´a, neb určitě by se našel někdo, kdo by za jeho veřejně projevované názory na evropskou integraci pro něj žádal trest ukamenováním.

Včerejší výrok Ústavního soudu ČR je další ze série porážek, jež u něj utrpěl. Nebudu se pouštět do úvah, zda se soud držel jen suché litery zákona, či zda sledoval nějaké další zájmy. Pouze konstatuji, že rychlost vydání obsáhlého nálezu a okolnost, že si u tak složité věci žádný ze soudců nevyhradil právo vydat odlišné stanovisko, vzbuzuje podezření, že zde zapůsobil jednotící vliv, který může mít mimoprávní charakter. Přestože vůbec nesdílím prezidentův postoj k procesu evropské integrace obecně a Lisabonské smlouvě zvlášť, takže Ústavní soud ČR vlastně vyhověl mému přání, právě pro podezření, že za rozhodnutím mohou být i politické zájmy, mě znova napadají pochybnosti, zda je v pořádku, že tato ctihodná instituce, formováním svého personálního obsazení poplatná politickým vlivům, s různorodým soudcovským sborem nevyrovnané kvality, dostala od zákonodárců absolutní moc nad ostatními ústavními činiteli.


Na Václava Klause nyní bude pršet kamení ze všech stran: od novinářů, od politiků koaličních i opozičních, od respondentů účelově objednaných průzkumů veřejného mínění. Naše nízká novinářská i politická kultura nezná zásadu povinné úcty k poraženému bojovníkovi, který šel do bitvy s vědomím, že bude možná poražen a následně ostrakizován, protože nemohl jinak: kázal mu to rozum, smysl pro odpovědnost a čest.

Senát ani Václav Klaus si jednotlivé body výhrad k Lisabonské smlouvě nevymysleli: sporná místa v ní objektivně existují, v řízení u Ústavního soudu ČR šlo jen o to, zda mají ten význam, jenž jim pochybovači přičítají. Bylo by špatné, kdyby se pan prezident schoval před odpovědností vůči národu, nevyslovil své obavy nahlas a nepřistoupil na jejich prověření nejvyšší právní autoritou státu. Není přece nepoučený prosťáček a právo a dokonce i povinnost pochybovat mu dala jeho inteligence, zkušenost a vzdělání. Jít s proudem nevyžaduje námahu ani odvahu. Václav Klaus udělal, co musel, aby uspokojil své svědomí, s vědomím, že nesklidí vděk stádné většiny. Doufejme, že v budoucnu nebudeme muset jeho neúspěchu litovat.

Kamenování Václava Klause není na místě. Je hlava státu, z čehož mu plyne vysoká míra odpovědnosti za blaho národa. Těší se velké důvěře veřejnosti, která jej zavazuje, aby chránil stát před riziky, jež vidí. Nelze jej proto degradovat na mluvčího vlády nebo různých politických uskupení, upřít mu právo na názor a jeho svobodný projev. Dokonce ani znepokojení bruselských byrokratů a některých evropských politiků nad jeho projevy a činy, vykládané jeho kritiky jako poškozování zahraničněpolitických zájmů státu, ho nemůže o tato práva připravit. Vzhledem k odpovědnosti úřadu museli i jeho předchůdci ve chvílích, kritických pro národ, volit při svém rozhodování mezi dvěma zly. Jedním zlem by v tomto případě bylo škodlivé omezení státní suverenity, pokud by je přijetí Lisabonské smlouvy skutečně způsobilo. Druhým je nelibost eurokratů a domácích kritiků Václava Klause. Pan prezident se dobrovolně vystavil kamenování, aby pojistil republiku proti bezhlavému skoku do možné pasti. Čestný člověk a politik nemá v takovém případě jinou volbu.

Za komentář stojí i chování pana prezidenta během jednání soudu. Byl zjevně překvapen suchostí procedury a musel strpět, když ho po projevu nespokojenosti předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský usadil sdělením, že ukončil dokazování. Reportéři také zaznamenali, že si pan prezident pilně dělal poznámky a občas se obracel s nevěřícným výrazem ke svému okolí, když slyšel něco, s čím nemohl souhlasit. K tomu poznamenávám, že Ústavní soud ČR dal panu prezidentovi zakusit pocity tisíců občanů, kteří nevěřícně kroutí hlavami nad tím, co slyší u obecných soudů. A nevedlo se mu ještě nejhůře: procedura Ústavního soudu ČR ho neuspokojila, ale ohlášené jednání se aspoň konalo. Ve stejný den se na jiném místě dostavily strany k odvolacímu řízení v trestní věci a nevěřícně kroutily hlavami, když předseda senátu po zahájení hlavního líčení oznámil, že prvostupňový rozsudek je tak jasný, že nevyžaduje veřejné projednání a soud o něm rozhodne v neveřejném zasedání. Znamená to, že předseda senátu se na jednání nepřipravil s předstihem. Kdyby se předvolaní bez omluvy nedostavili, patrně by je soud pokutoval. Ale když zmarnili vinou soudu čas, považuje se to za normální věc, neboť soud uplatnil zvykové právo nakládat s občany jako s bezprávnou chátrou. Lépe než běžným občanům se Václavu Klausovi vedlo i proto, že z neuvěřitelných výroků, jimž s překvapením poslouchal, nevyplývalo pro něj ohrožení ztrátou osobní svobody. Skoro se mi chce říci, že na pozadí trápení, jež soudy občas působí občanům, míra jeho rozhořčení je nepřiměřená důsledkům soudního rozhodnutí pro jeho osobu a úřad. Udivuje mě, že po svých nepříjemných zkušenostech s Ústavním soudem ČR pan prezident dosud nedospěl k podezření, že úroveň jednání obecných soudů bude patrně ještě horší, a stále se zdráhá zasahovat do jejich nezávislosti udílením milostí obětem zjevných justičních přehmatů. Příliš mnoho korektnosti také někdy škodí, v tomto případě nevinným, justicí těžce poškozeným lidem.


zdroj: www.politikon.cz