PREZIDENTŮV KAJÍNEK V ÚZKÝCH

[Smajlík]
Jiří Kajínek (54), odsouzený v r.1998 k doživotnímu trestu, je mezi českými vězni úkazem svého druhu: ač již má za sebou více než 23 let života ve vězení, nedává veřejnosti a také justici na sebe zapomenout a zájem o jeho osud a pochybnosti o vině jsou stále živé. Mezi pochybovači o jeho vině se vyskytují i významní lidé, jejichž pochybám dodává váhu jejich odborný prestiž. O jeho nevině je přesvědčena i vdova po zavražděném Štefanu Jandovi. K propagaci jeho údajné pravdy slouží internetové stránky, provozované jeho přáteli. K jeho případu se stále vracejí novináři, o jeho životě byl natočen film a dokonce si nechal vyrobit poštovní známku se svým portrétem. Morálně jej podporuje poměrně početný kruh přátel a sympatizantů. Nejvíce jej  ovšem proslavil útěk z Věznice Mírov v r. 2000.

V jeho prospěch se postupně angažovali oslovením Nejvyššího a Ústavního soudu tři ministři spravedlnosti. Sám neúspěšně žádal tři prezidenty republiky o milost.  A opakovaně se pokusil o obnovu svého procesu.  

Třetí z pokusů proběhl dne 23. července 2015 u Krajského soudu v Plzni. Na vlastní žádost se jednání nezúčastnil. Zastupoval jej obhájce Tomáš Zejda. Senátu předsedal soudce Tomáš Bouček, jehož kdysi proslavil únik výroku o Jiřím Kajínkovi a některých dalších účastnících řízení, že „všecko je to jedna verbež“.Takový výrok je vše, jen ne záruka nestrannosti soudce či důkaz jeho ušlechtilosti. Obžalobu zastupoval státní zástupce KSZ Plzeň Martin Rykl. Zhruba za hodinu a čtvrt bylo po všem: opět zamítnuto.

O povolení obnovy může soud rozhodnout, objeví-li se nové důkazy, v době meritorního řízení neznámé, jež by buď samy nebo ve spojení s důkazy z původního procesu  mohly vést ke změně výroků o vině a trestu.

Návrh na povolení obnovy řízení tentokrát směřoval pouze proti výroku o trestu, přesněji řečeno proti uložení doživotí. Důkazem, jenž měl prokázat vhodnost obnovy procesu, byl znalecký posudek z řízení u Okresního soudu v Šumperku o přeřazení Jiřího Kajínka do mírnějšího režimu výkonu trestu. Znalec v něm prokazuje, že psychika  odsouzeného prodělala v době výkonu trestu významné změny k lepšímu, takže by dokonce ani nebylo třeba se obávat následků jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu. Neplatí již popis osobnosti Jiřího Kajínka znalci v meritorním řízení, kteří ho uznali za  nezpůsobilého resocializace. Bez jejich tehdejšího hodnocení by uložení doživotního trestu nebylo možné.

Slabinou argumentace návrhu na povolení obnovy bylo přehlédnutí skutečnosti, že příznivý vývoj osobnosti Jiřího Kajínka zaznamenal znalec již v předchozím řízení o povolení obnovy procesu, takže koncepce návrhu na obnovu řízení nebyla úplnou novinkou. Toho v závěrečnému návrhu obratně využil státní zástupce, jenž se dožadoval zamítnutí žádosti. Na jeho vystoupení neméně obratně navázal předseda senátu v odůvodnění záporného rozhodnutí. Upozornil, že posudek, který předkládá obhajoba, nemá zřejmě ambice revidovat předchozí znalecký posudek, na jehož základě  byl vydán meritorní rozsudek, ani nepolemizuje s jeho závěry. Vyslovil pak názor, že návrh je v rozporu s duchem českého trestního práva hmotného. Předkladatel nedbá skutečnosti, že uložení doživotního trestu nevylučuje možnost kladného vývoje osobnosti. Dokonce s ním zákonodárce počítal: proto je odsouzenému zachována možnost, aby po uplynutí určité doby mohl dosáhnout přeřazení do mírnějšího režimu výkonu trestu, a aby nejméně po dvaceti letech výkonu trestu mohl žádat o podmíněné propuštění. „Polopatisticky“ řečeno, dle pana soudce Tomáše Boučka v době vynesení meritorního rozsudku odpovídal stav Kajínkovy osobnosti zjištěním znalců a doživotní trest byl uložen správně. Zjištěný současný příznivý stav jeho osobnosti je výsledkem působení dlouholetého výkonu trestu, ale posudek nevyvrací zjištění, učiněná znalcem v meritorním řízení. Není tedy důvodu ke změně výroku o trestu, zvláště když za několik málo let se Jiří Kajínek může dostat  na svobodu řízením  o podmíněném propuštění.

Soud hájil neprolomitelnost svého meritorního rozhodnutí. Jeho argumentace je podle mého laického názoru z formálně právního hlediska alespoň přijatelná, nechci-li jí přiznat nezvratnost. Troufnu si ale tvrdit, že z hlediska zdravého selského rozumu kulhá. Připusťme, že znalci v r.1998 během krátkého vyšetření správně vyhodnotili Jiřího Kajínka jako nebezpečného člověka, u něhož nelze očekávat polepšení. Soudu pak nezbylo než zajistit ochranu společnosti před nebezpečným individuem a tedy odklidit jej na doživotí do vězení. Nyní se ale ukázalo, že Jiří Kajínek v r. 2015 je někdo jiný než Jiří Kajínek z r.1998.  Jeho případný pobyt na svobodě by již neměl být hrozbou pro pokojné občany. Je-li jedním z účelů nedobrovolného pobytu ve vězení náprava zločince, pak v daném případě byl smysl trestu zřejmě do určité míry naplněn. Lidé by se neměli bát potkávat Jiřího Kajínka na ulici, nemuseli by před ním chránit svůj majetek. Jsou-li úvahy o dosahu změn jeho osobnosti správné, bylo by na místě zamyslet se nad smyslem dalšího věznění odsouzeného. Dá se předpokládat, že se bude ve vězení dále vyvíjet k lepšímu, takže v případě podmíněného propuštění v r. 2022 vyjde z věznice jedinec, zralý na zařazení do andělského sboru? Nebo povede nepovolení obnovy ke ztrátě motivace na vylepšování obrazu osobnosti a následně k zastavení kladného vývoje Jiřího Kajínka? To jsou otázky, které nelze odpovědně vyřešit v hodinovém soudním řízení, ale mohly by být přezkoumány kontradiktorní „bitvou znalců“ v obnoveném meritorním řízení. Samozřejmě, ani takové důkladné posouzení účelnosti zachování doživotního trestu by nemuselo vést k výsledku, příznivému pro Jiřího Kajínka. Ale spravedlnosti by bylo učiněno zadost. Dodejme, že znalecké posudky z oboru psychologie nemají povahu exaktního měření fyzikálních veličin. Platí to samozřejmě pro všechny posudky, o nichž je zde řeč, tedy jak pro obstarané státem, tak pro ty, s nimiž přišla obhajoba. Křečovité lpění na takovém jejich výkladu, který podporuje zachování neprolomitelnosti meritorního rozsudku, mi za daných okolností připadá nepatřičné.

Výsledek řízení z 23. července 2015 by měl být povzbuzením pro zastánce názoru, že současná právní úprava řízení o povolení obnovy procesu je nevhodná. O žádostech o obnovu rozhoduje nalézací soud, který ve věci rozhodoval v původním řízení. V praxi velmi často rozhoduje dokonce stejný soudce či senát. Vyhovuje to z hlediska pohodlí soudců, kteří nemusejí pracně studovat zcela neznámý spis. Současně se ale otvírá cesta pro lidsky sice pochopitelnou, ale přesto nemravnou snahu o obhajobu původního rozhodnutí za každou cenu a pro slepotu k vlastním chybám. Byla naděje, že při rekodifikaci trestního řádu, kterou spustila bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková, dojde ke změně. Předseda rekodifikační komise  prof. Pavel Šámal (62), nynější předseda Nejvyššího soudu ČR, jí byl nakloněn.  Avšak nahradila ho prof. Dagmar Císařová  (83), o jejíchž záměrech v tomto ohledu není nic známo.

Na osudu tohoto pokusu Jiřího Kajínka o obnovu řízení by mohl porovnat své optimistické názory s neúprosnou realitou života prezident republiky Miloš Zeman, který shodou okolností také pochybuje o vině Jiřího Kajínka. Když jej pan odsouzený požádal o milost, nevyhověl mu a myslel si, že věc skvěle vyřídil, když s ministryní  spravedlnosti Helenou Válkovou projednal vhodnost obnovy Kajínkovaprocesu. Pokud by se seznámil se záznamem procesu z 23.července 2015, patrně by pochopil, jakými pravidly se obnova procesu řídí a jak ji ovlivňuje setrvačnost v myšlení státních zástupců a soudců, jak zcela bezmocný je ministr spravedlnosti, i když si sám myslí, že proces vyžaduje revizi. Nepředpokládám ale, že by pan prezident po seznámení se záznamem z řízení překročil svůj stín a udělil Jiřímu Kajínkovi milost. Mohl by ale nějakým způsobem podpořit řešení, které již několik let propaguje spolek Šalamoun: prezident republiky by měl mít mimo práva udílet milost také pravomoc nařídit revizi procesu. Milost prezidenta republiky by nadále sloužila pouze k zmírnění tvrdosti zákona z humanitárních a popřípadě společenských důvodů, právo nařídit revizi procesu by naopak sloužilo k prověření podezření na justiční omyl nebo svévoli. Příprava legislativního zpracování návrhu by patrně trvala několik let, ale jeho prosazení do života by určitě přispělo k nápravě řady justičních křivd.

Zdroj: http://www.jemelikzdenek.cz/